Vážení a milí,

končím na této webové stránce koncem března. Ono je sice zajímavé mít svou webovou stránku, ale…

Kdysi jsem měl snahu "hýřit" nápady a komentovat dění kolem nás. Fenomén facebook vše přebíjí.

Na Panoramě jsem míval ohlasy s příspěvky do názorového fóra. To však vyšumělo, proto jsem se rozhodl ukončit toto skomírání. Možností publikovat se však nevzdávám. Jenže musí přijít nápad, resp. chuť připodotknout něco k nějaké události. Občas se mi zvedá žaludek z toho, co se dnes děje a cítím, že nikdo nechce poslouchat jiné názory. Tolik dezinformací nás zahlcuje a děsí mě ti, kteří jim věří. Proto končím. Přeji vám vše jen to dobré s nadějí, že musí zvítězit používání vlastního mozku. Třeba někdy na https://rottenberg.blog.idnes.cz/ nebo na https://neviditelnypes.lidovky.cz/.

7. března 2019 IR

********************

Moto:

Politika je svinstvo.

Zde musím vzpomenout Vladimíra Iljiče:

Učit se, učit se, učit se!

 

Po listopadu 1989 jsem byl mezi těmi, kteří věřili, že se skutečně zbavíme totalitního režimu, komunistů i s jejich udavači, a StB, že vydá seznamy svých spolupracovníků. Dokonce jsem si myslel, že když se zbavíme fízlů a udavačů, které ze svého okolí známe, bude klid. Věřil jsem v "nový svět" a ani mi nepřišlo na mysl, abych na novém státu chtěl zpět, co mi předchozí režim vzal.

Jak jsem se mohl přesvědčit, otcova ordinace sloužila dobře i novým lidem. Byla kdysi koupena jako tehdy moderní. Také činžák otcovy maminky si vzalo do správy nějaké eseróčko. Proč to popisuji? Je to jeden z mála příkladů naivity neznalého občana. Ano, musíme se mnohému učit. Učím se stále a vždy se jen divím.

Kolik uteklo od revoluce, sametové nebo domluvené, let? A stále nejsme vyrovnáni. Ani jsme si nebyli rovni a startovní čáře. Někteří spoluobčané jen změnili barvy nebo odznaky a byli "čistí". Měli před námi náskok, protože měli informace a "kamarády" na místech, kde se dalo šikovně privatizovat. A tak se z nich (jejich pílí) pomalu stávali milionáři, později miliardáři. Musím uznat, že to uměli, a my opět jen zíráme.

S jídlem roste chuť, známá pravda. To platí nejen o penězích, ale také o politické moci. A tak se dostávám k morálce.

Cesty mohou býti rozličné, ale vůli mají všichni rovnou: Moc nad vším. Někomu však stačí miliardy a do politiky vstupují jen tiše jako příležitostní sponzoři těch, kteří jim pomohou zvýšit zisky. A potom je tu jeden, kterému nestačí miliardy. On chce bezvýhradnou moc. Naučil se to ještě jako nerozvážný mladík z komunistické rodiny, doplnil si metody manipulace s lidmi a jako aktivní spolupracovník StB ví, že lhaní a útoky na nepohodlné je velmi účinná metoda. Nevím, jestli mu selhává paměť nebo jestli si je tak jistý svou mocí, že mu každá lež projde. Ano, mám na mysli současného premiéra české vlády. Je si dokonce tak jistý, že si jen tak pro zábavu založí firmičku s hezkým názvem Čapí hnízdo, na jejíž konto získá dotaci 50 miliónů, což je pakatel, proti tomu, co má, ale proč to nezkusit? Je to hra do níž zapletl své děti. A tu narazil. Nejprve zkusil šachy se založením a "osamostatněním" od své velké firmy. To se nakonec zdařilo a malá firma Čapí hnízdo dosáhla na podmínky dotace. Jenže...

Ono to prý bylo trochu jinak a tak se do věci vložily kontrolní orgány. Je to propletenec lží a polopravd, což ve výsledku vede k obvinění jak samotného premiéra, tak i ostatních aktérů, včetně jeho syna. A tu se rozbíhá kolotoč lží. Premiér přísahá na zdraví svých "nezletilých" dětí, z nichž jeden byl před uvedením do firmy pilotem Boeingu. Ten má být vyslechnut policií a tu vstupují do hry ruští kamarádi. Výslech není možný, protože lékařka Protopopová diagnostikovala schizofrenii. Druhé dítě, dcera má bipolární poruchu. Proto asi Čapí hnízdo byl její nápad? On, premiér v jiném rozhovoru ale řekl, že "čapák" byl jeho vynikající nápad. Nemá smysl nosit dříví do lesa popisováním celé kauzy, která zajisté spadne, jako vše kolem prezidentových kamarádů, do propadliště dějin.

Kdyby to byl jen premiér, kdo lže nebo neplní sliby voličům, byla by to drobnost, jenže tento způsob myšlení politiků, včetně nejvyššího na Hradě, se stává jakousi normou. Ano, musíme se moc učit, ale mám pocit, že jsme nepoučitelní.

Dovolávají se demokratických voleb, resp. výsledků, kterých dosáhli a tu jsem si všiml, že ANO dostalo přes jeden a půl miliónu hlasů, což skoro souhlasí s počtem (1,7 miliónu) registrovaných členů KSČ před listopadem. Je to jen náhoda, ale výmluvná. KSČM dostala zbytek.

Je mi jasné, že toto mé konstatování pokulhává. Časem se nálady měnily, ale ten způsob myšlení zůstává. I v jiných stranách najdeme nositele Leninových myšlenek, i když tomu říkají jinak. Hlavním cílem je získat voliče. Ti, kteří rádi slyší na "sociální" program nebo pomluvy známých politiků, kterým jsou přisuzovány majetky získané nekalými způsoby, volí spasitele a ani nepřemýšlí o tom, že právě onen spasitel má majetek mnohokrát přesahující toho, jehož pomlouvá, třeba že "kradne", důležité jsou sliby a výsledek se vždy dostaví.

Nevím, jestli to, čehož jsme svědky, lze nazvat morálkou.

Premiér nějak souzní s prezidentem, který je na vymýšlení neexistujících článků a událostí expert.

Že nectí ústavní zvyklosti s využitím svých pravomocí při vědomí neodpovědnosti za své konání, dle Ústavy ČR se chová jako mstivý stařík. A nic se s tím nedá dělat. V zahraničí se často chová v rozporu se zahraniční politikou státu. Zahraniční média se živí jeho vulgarismy a "videoklipy" jeho chováním. Není to člověk hodný úcty jako hlava státu, která se obklopila podivnými čínskými a ruskými poradci (sponzory?). Rád se předvádí v bulvární televizi, pomlouvá a nadává novinářům, kteří si dovolí o něm napsat pravdu. Je dokonce ve shodě s premiérem, kdy neplatí druhý den, co před tím tvrdil. Jen je mi divné, že novináři nepoužívají jeho autentické výroky, které vyvrací jeho"pravdy".

V pochopení současného politického klimatu se musíme hodně učit. Nebo na to mít žaludek.

Podivuji se nad tím, že senioři převážně volí ty, kteří jim slibují lepší stáří, výhody a já nevím, co ještě. Jen nechápou, že si to ten stát od nich vezme zpět, ale v jiné formě. V ceně služeb a zboží, léků a energií. Jen buďte poslušní a volte nás, my vám slíbíme, co rádi slyšíte. Také se trochu hraje na závist a neověřené pomluvy, které se časem vyvrátí, ale to je již třeba po volbách. A volby jsou demokratický mechanismus, jak bez boje získat moc. Potom mnoho těch, kteří nešli k volbám, demonstrují za cokoliv, ale je to jen takové chlácholení nespokojených, kteří si za to vlastně mohou sami.

Máme špatnou paměť, což je jedním velkým bonusem politiků. Zkuste se někdy podívat na hlavní programové téze stran a hnutí před volbami a sledujte jejich chování dnes. Zjistíte, že neplní sliby, hlavně že jsou ve Sněmovně nebo ve vládě. A zase se zviditelňují na kvazi kauzách. Nedávno se předváděli v rétorických cvičeních při jasně prohrané snaze položit vládu. Zde se snažím pochopit chování všech zúčastněných. Demokratická opozice musela konat s ohledem na události kolem premiéra a jeho rodiny. Jistě tušila, že jde pravděpodobně do předem prohraného boje. Asi se mohlo počítat s hlasy koaliční strany, tedy ČSSD, která stále lavírovala mezi volebním slibem a touhou udržet se ve vládě za každou cenu. Před volbami hovořila o tom, že není možné, aby trestně stíhaný politik mohl vládu vést. I stalo se. Diskutovalo se o všem možném, pralo se "špinavé" prádlo, ale vládu, tedy svá místečka, podpořila. Já nakonec od ČSSD nic jiného nečekal s ohledem na historické zlomy v jejím trvání. Říkala si levicová, ale šlo převážně o levárny.

Ona ta politika je skutečně svinstvo. Je to, bohužel, tak. I Piráti se začínají chovat v komunálním prostoru, jako dravci. A tak jsem na rozpacích, jak bych odpověděl na otázku, koho lze považovat za slušného politika.

28. 11. 2018 IR

******************************

Hysterie místo historie

Článek Jana Klána o tom, že z historie by se neměla dělat hysterie, mě přiměl k hledání příčiny této úvahy. Komunistovi Klánovi vadily pořady k padesátému výročí okupace naší republiky Rudou armádou. Hysterické mi naopak připadly jen reakce komunistů na všech úrovních. Za cenu zkreslování historických událostí se vehementně snažili znevážit dopad invaze a následné okupace tím, že šlo jen příchod vojsk Varšavské smlouvy na údajné pozvání k potlačení kontrarevoluce. Klán mj. píše: "Proč se však naše dějiny vytváří a upravují jednou tak a podruhé onak? Vždy záleží na tom, kdo je v danou chvíli v politice u moci. Respektive, zda je u moci zrovna ten, komu fandí média (demokracie se v tomto případě musí stydět). Nehledě na to, že se v našich podmínkách vyskytuje Ústav pro studium totalitních režimů, který do svého „výzkumu“ zahrnuje období let 1939-1989. V tom případě je divné, že pokud tento „vykladač“ minulosti říká, že celé toto období bylo „totalitní nebo nedemokratické“, tak proč média říkají, že rok 1968 takový nebyl? Pravděpodobně se jim to hodí do výkladu, když tvrdí, že socialismus je nedemokratický, protože snaha o jeho „jiný“ model skončila intervencí vojsk do Československa."

Tak třeba s úpravou našich dějin začali po roce 1948 komunisti. Náš mudrc nebyl v roce 1968 ještě na světě, takže nemohl pocítit úlevu ve změně politiky a celého tehdejšího ovzduší, když došlo ke změně ve vedení státu. Najednou zmizela cenzura a v rozhlase jsme mohli poslouchat zprávy tiskovým dozorem neupravené. V Rudém právu se mohlo objevit místo oslav MDŽ připomenutí, že se před 118 lety narodil T. G. Masaryk i s jeho fotografií. Ani Zeman by neměl ve škole problém s Karlem Čapkem. Proto se bral rok 1968 do 21. srpna jako demokratický.

Dále si pisatel posteskl, že se tolik pozornosti nevěnovalo zradě Británie a Francie v roce 1938. I zde to trochu kulhá. Je pravda, že se jednalo o nás bez nás, ale "v dobré víře", že se tak zabrání válce, kterou Hitler vyhrožoval. Tehdy Hitler chtěl "bránit" své občany v Sudetech, stejně jako Putin v Donbasu a na Krymu. Jenže Hitlerovi to nestačilo, proto nás v březnu 1939 napadl a Stalin, který měl zájem o Polsko, sjednal Pakt Ribbentrop-Molotov. Byla to smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. Podepsal ji Hitlerův ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov, který byl lidovým komisařem (ministrem) zahraničí v stalinském Sovětském svazu.

Tak se Hitlerovi otevřela cesta k zahájení války, žel světové, které se musel i Stalin zúčastnit. Jenže Stalin, jak říkával protektorátní ministr Moravec, ten starý lišák, si chtěl v Evropě s vítěznými mocnostmi (Británií, Francií a USA) dohodnout sféru svého vlivu. Tak se stanovila demarkační čára a od ní na východ bylo vše Stalinovo, tedy i my. Ta linie vedla částečně západem Čech, proto byl osvobozen již 6. května, Praha však "musela" být osvobozena Rudou armádou, i když tam Američani mohli také 6. května být, ale vrchní velitelé amerických vojsk to Pattonovi nedovolili. Jó, dodržování smluv platilo jen pro jednu stranu.

Tak jsme byli osvobozeni Rudou armádou a pisatelé dějin hlásali, že i Plzeň byla Rudou armádou osvobozena. To "osvobození" Prahy Rudou armádou bylo oceněno ve volbách, když zvítězili komunisté. Ti nás nechali po válce vydechnout do února 1948 a ostatek již známe. Je to úsměvné, že právě komunista hovoří o překrucování historie. Asi se učil u Semelové.

1. 9. 2018 IR

*************************

21. srpen 1968 byl jen začátek

Vpád a následná okupace Československa vojsky SSSR bylo jediné možné vyústění ze situace, kdy by jeden vazalský stát mohl být příkladem pro ostatní. Bez tvrdé síly by takový dominový efekt ani Brežněv s celým politbyrem nezvládl.

To za prvé a za druhé byla československá západní hranice bez "ochrany" Rudé armády. Brežněv tím tak zabil "dvě mouchy" jednou ranou.

Potud je to vlastně pochopitelné, ale to, co následovalo, je již neuvěřitelné. Následné normalizace dokazující, že jsme pochopili úděl vazala, se ujali naši lidé. Komunisté, kteří zavírali, vyslýchali a týrali ty, kteří měli jiný názor. Dokonce si vzpomínám, když vojáci opustili rozhlasovou budovu na Vinohradské, my tam ve studiu 1 uvítali prezidenta Svobodu, který poděkoval těm, kteří národ uklidňovali a tím nedošlo k větším ztrátám. Celé to divadlo bylo zakončeno postupným vyhazováním těch, kterým prezident děkoval. To byl Štrougalův splněný slib normalizátorům. O práci v rámci prověrek přišlo mnohem víc zaměstnanců podle přístupu snaživců v různých podnicích.

I mezi samotnými rozhlasáky se zrodili "noví" spravedliví, kteří se obrátili jako správné korouhvičky. Měli jsme ve vedení KAN, což nebyl klub angažovaných nestraníků, ale Kaňka+Novák. Bylo to zvláštní období, kdy si mohl každý schopný (všeho) vydundat i lepší funkci. V Karlíně zase Karel Hnídek vypisoval celé večery jména z pásků, na nichž byly záznamy z prvních dnů okupace. Já přežil celkem dobře, jednak jsem v prvních dnech byl na dovolené a druhak jsem nebyl tehdy ještě plně kvalifikovaný. Maturita ze zdravotky mi byla na prd, ale byl jsem v montážce, která se starala "jen" o kabely a linky. Navíc jsme pracovali tiše. Manželka byla na pokladně a denně chodila domů sklíčená, kolik lidí si bylo u ní nechat podepsat výstupní list. Pak si tam chodili "noví redaktoři" pro mimořádné odměny. Jeden si stěžoval, že měla k jeho odměně poznámky a že se mračí. Doma mi řekla, že se podivoval nad vysokou odměnou a zač že to má. Řekla jen se také diví. V některých redakcích museli nechat vždy někoho, kdo těm kádrům opravoval texty, aby byly vysílatelné.

Do naší dílny do Opletalky si někteří staří hlásní chodili pokecat. Jeden se nám svěřil, že musí ty sračky číst, protože má doma nemocnou ženu, kterou by jinak neuživil. Ty komunistický svině šly tak daleko, že hlídaly aby vyhození z rádia nedostali víc, než 1 400 korun hrubého. Naštěstí mezi těmi, kteří mohli zůstat, bylo pár odvážlivců, kteří svým jménem uváděli díla vyhozených a dávali jim jejich honoráře. Nevím, jestli to nebyl také případ seriálu "Jak se máte Vondrovi?"

Byla to divná doba. Myslel jsem si, že mě nemohli vyhodit ze strany, protože jsem v ní nebyl, ale zase nevzali dceru do gymnázia na Ohradní, protože jsem ve straně nebyl a spolužačku s trojkama tam vzali, protože její tatínek tam byl. To jsem si zažil po roce 1950 sám, tak vím, jak tu nespravedlnost dcera cítila.

To jsme byli jen jednou z mnoha těch rodin, které trestala a šikanovala bolševická zrůdnost.

Za Protektorátu bylo jasné, kdo je kdo. Z udavačů se stali komunisti, kteří si užívali vítězství v roce 1948. Pak jim to někdo chtěl vzít? Už věřím, že je, tedy sověty, někdo k nám pozval, aby ráj udavačů vzkvétal na věčné časy.

27. 8. 2018 IR

***************************

O 34. týdnu roku 1968

Svou vzpomínkou se vracím o padesát let, kdy jsem uzavřel smlouvu s cestovní kanceláří Rekrea na čtrnáctidenní pobyt v penzionu v Hamru na Nežárce. Bylo to v kraji mého mládí a chtěl jsem rodině ukázat krásy jižních Čech. Počasí bylo nádherné, takže cesta z nádraží Veselí nad Lužnicí do Hamru byla příslibem dobré dovolené. Rekrea nám zařídila mikrobus z nádraží až k penzionu, kde na nás čekal mladý manželský pár, který tento penzion provozoval. Dceři bylo tehdy necelých pět let, takže jsme uvítali pokoj s vyhlídkou do kraje a dětský koutek.

V pondělí devatenáctého jsem volal do Soběslavské zubárny, kde jsem do roku 1958 pracoval, že bychom se tam rádi podívali a pokecali. V úterý to bylo příjemné setkání a bývalými kolegy, dokonce nám ukázali ordinaci šéflékaře, kde bylo kompletní zařízení, které tatínkovi před lety sebrali. Musím dodat, že byli soudruzi ohleduplní, počkali až tatínek celou ordinaci splatí. Ordinace byla na tu dobu poměrně moderní. Manželka Hanča se jen podivovala, že jsme to snášeli celkem dobře, tedy až na tatínka, který v březnu 1961 podlehl pátému infarktu. V zubárně nám půjčili elektrický vařič, abychom si mohli něco mimo jídelnu penzionu uklohnit.

Středa začala už jinak. V rádiu to vypadalo jako jakási fiktivní katastrofická hra, jako kdysi hra „Požár Národního divadla“. Z Veselí přijeli vyděšení manželé, že jsou tam tanky a že dokonce u silnice porazili tankem malou trafiku i s trafikantem. Žádná fikce, ale tvrdá realita. Najednou nic nefungovalo, byli jsme odříznutí od světa. Naštěstí byly tehdy ještě v provozu staré telefonní ústředny. Děvčata z ústředen Veselí, Plzeň a Karlovy Vary mi pomohla spojit se se sestrou, která v té době na karlovarské ústředně sloužila, a ta pak mohla předat naše zprávy rodičům a prarodičům v Rumburku.

V tom zmatku jsme si nevšimli, že jsme v penzionu ještě s jednou rodinou s chlapečkem zůstali bez jídla. Lednice byla vyklizena, nikde nikdo, tak jsme vyšli do vesnice na "žebrotu". Všichni byli na nás milí a dcerka ani nemohla sníst všechny ty dobroty, které jsme od vesničanů dostali. Následující dny byl jídelníček jednoduchý: vajíčka, chleba a mléko, a naděje na cestu do Prahy a dál do Rumburku svitla až v pátek, kdy nám z Veselí zavolali, že někdy odpoledne mohou vypravit motorák do Prahy. Ani nevím, jak jsme se do toho vozu všichni vešli. Děti seděly na haldě batohů a dospělí vyplnili každé místo, kde se dalo sedět. Ale nebylo to třeba. Již od Benešova jsme stáli a koukali do hlavní mířících na motoráček. Ku Praze to bylo stále hustší, ale děti nás přivedly na jiné myšlenky. Když zpívaly Čechy krásné, Čechy mé, tak jsme se za slzy nestyděli.

Na Wilsonově nádraží jsme pomalu vystoupili, nádražáci nám říkali, abychom nedělali rychlé pohyby. Vyjdeme ven a právě od muzea přijížděla tramvaj. Rusáci však začali střílet do vzduchu, aby nestavěla. My tam zůstali jako přibití. Hoch z projíždějící dodávky nás vyzval, abychom rychle naskočili. Zázrak – co nevidět jsme se ocitli před barákem ve Zvonařově ulici. V baráku nás vítali a hned jsme měli pozvání na večeři, dceři čajíček atd. To i od těch, se kterými jsme se jen tak letmo zdravili. I ta protivná "domovnice" byla docela milá.

V dopisní schránce jsem měl mnoho vzkazů, abych se neprodleně ozval. Ukázalo se, že jsou již zbytečné, protože šlo o propojování linek mezi Vinohradskou, Opletalovou a Jindřišskou.

V sobotu 24. 8. 1968 jsme se vydali na Masaryčku a jeli do Rumburku. Babička a děda nám vzali dceru a my se za nimi jen dívali. Doma se pak do noci vypravovalo a já byl svědkem, jak ti staří komunisti nesou těžce to zklamání a asi je i trochu trápilo, že jsem měl pravdu, že sověti jsou obyčejní zločinci.

20. 8. 2018 IR

**********************

20 let od komplotu Klaus+Zeman

Už je to dvacet let, co se dva političtí podrazáci z líhně Prognostického ústavu neboli Jakešovy věštírny dohodli, že spolu budou vládnout za každou cenu. Aby to mělo, jistě podle Klause, jakousi „štábní kulturu“, vymysleli nový, dosud ve světě neznámý, název „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“, zkráceně „Opoziční smlouva“ mezi vládní stranou a opozicí. Ta měla zaručit vyslovení důvěry vládě Miloše Zemana. Tehdy měly strany středu a pravice naději utřít Zemanovi nudli, ale Klaus je podvedl. Budu počítat mandáty, ČSSD 74, ODS 63, KDU-ČSL 20, Unie svobody 19, což by bylo 102 proti 74. Komunisté měli 24 mandátů, což by na koalici s nimi nestačilo a tak se kluci z Jakešovy věštírny domluvili a aby toho nebylo dost, dohodli si také "Toleranční patent", což byla dohoda o přijetí státního rozpočtu. Ono jim však nestačilo, že mají moc v rukách. Chtěli víc, a sice změnit volební sytém, aby velké strany měly víc mandátů. Nebudu zde rozebírat systém, kterému moc nerozumím, ale vím, že ten zákon Havel nepodepsal a Ústavní soud pak většinu podstatných změn volebního systému zrušil.

To byl jen malý výlet o dvacet let zpět a právě ve středu by se mělo hlasovat o důvěře Babišově vládě. Opoziční smlouva byla sice obyčejné svinstvo, ale dnes se zúročuje zaseté semeno politické devastace společnosti. Volič se domnívá, že jeho volba není brána v úvahu, že si to "páni nahoře" stejně upečou ve svůj prospěch. A jde-li vůbec volit, pak dá hlas tomu, kdo je víc vidět a víc, právě jemu, slíbí. Někteří slibují i ochranu před nebezpečím. Ne z Ruska ani z USA, ale z islámu. On totiž v jejich očích každý jinak zbarvený musí být nutně terorista. Šikmé oči tu jsou tolerovány, ale barva kůže, natož i oblíbené vousy, jsou "neklamným znakem" islámského teroristy.

Já vždy sázel na zdravý rozum, říkáme selský (nepleťme si sedláka s buranem), který na základě životních zkušeností posoudí informace. Jak jsem se mýlil. Ne každý z nás má stejné životní zkušenosti. Byli straníci a pak ti ostatní, kteří mlčeli, tedy ve většině, pracovali a chovali se tak, aby nevyčnívali. Žili jsme víc doma a scházeli se jen s přáteli. Neuvádím odboj, disent či chartu, ale jen nás obyčejné. Kdo měl kádrový škraloup, ve formě bohatého předka či nebyl dělnického původu, byl na tom hůř. Jeho děti třeba nemohly studovat, neměli právo na dobré zaměstnání a chtěl-li s rodinou žít, byl vydíratelný. Někteří to nezvládli a pomohli si za cenu kolaborace s StB. To pak třeba i stáže v kapitalisticku nebyly problémem. Já však zažívat tu horší variantu, proto se mohu s klidem každému podívat do očí. Nechápu však, že lidé občas žehrají a vzpomínají na ten "dobrý socialismus". My uměli číst i v Rudém právu mezi řádky, a tak se domnívám, že i dnes umíme posoudit relevanci zpráv z různých zdrojů. Kdo neprošel takovou zkušeností věří třeba různým dezinformacím, kterými je mediální prostor zaplevelen. Jinak si neumím vysvětlit volební výsledky stran a hnutí, o nichž je jasné, že dané sliby nemohou nikdy splnit. Vím, je velmi těžké vyznat se v nabídkách. Nedávno mě kamarád vyzval, abych mu řekl jméno politika, kterému bezvýhradně věřím, a já ho nenašel. Nemohu se proto divit, že se mnozí rádi uchýlí k bulváru, který hovoří jim srozumitelným jazykem. Mladá generace bez totalitních zkušeností jsou facebookoví konzumenti spousty informací. Většinou se nechají unést atraktivní informací, kterou dál sdílejí bez ohledu na to, zdali to je, či není pravda. Proto velmi často nevěří tomu, co se u nás za totality dělo, ani netuší nebezpečí postupného ukrajování svobody. To zaznamenáváme my, kteří jsme zažili nesvobodu projevu. Ono to přichází plíživě. Začalo to náhubkovým zákonem, pak se kriminalizují novináři, kteří upozorní na korupční jednání. Vláda v demisi, premiér vydaný k trestnímu stíhání, což nebrání čistkám v různých organizacích, které by měly fungovat nezávisle. Varováním všem jsou změny ve vedení GIBS a policie. Jediné, co ještě neprosadili, je změna vedení České televize. V Českém rozhlase již změna proběhla a tam se událo něco neskutečného. Ředitel se nezastal reportéra, který odhalil a hlavně zveřejnil nekalé praktiky Agrofertu, naopak ho sám "napomenul", že z mnoha pochybení jiných firem vyzdvihl jen Agrofert. Jiné firmy však nejsou majetkem předsedy hnutí, kterému voliči naletěli na řeči o boji s korupcí. Mysleli, že pod svícnem je největší tma, nebo věřili v nedotknutelnost premiéra? To divadlo se svěřeneckým fondem jistě nikdo nebere vážně, stejně jako aktivity rodinky s kauze "Čapí hnízdo". Vím, časem vše vyšumí, ale kdyby u nás existovala politická odpovědnost, pak by se vzdal funkce a nehledal způsob jak vyměnit detektivy. Tak se reorganizovalo vedení policie a je po starostech.

Tato ryba však smrdí od hlavy, tak se nemusíme pohoršovat nad výstřelky prezidenta, který se v úřadu uvedl pomluvou Ferdinanda Peroutky a vulgaritami v prvních Hovorech z Lán. Český rozhlas málem dostal pokutu za slova ohrožující mravní výchovu mládeže ve vyslání v době před dvaadvacátou hodinou. Poté, co rozhlas chtěl následující Hovory předtáčet, prezident spolupráci odmítl a obrátil se na bulvár, odkud chrlí své jedy všemi směry, převážně pak na redaktory veřejnoprávních médií, která ještě odolávají tlaku. Jde dokonce tak daleko, že Českou televizi obviní z absence vysílání jeho vystoupení, když před tím jeho ochranka do areálu nepustila zpravodajský štáb.

Kromě dětinského nápadu s pálením červených trenýrek tu je hezké divadlo se vzájemným obviňováním se s premiérem o předložení seznamu členů vlády. Je jedno, kdo z nich lhal, důležité je, že Poche, který v prezidentské volbě podpořil protikandidáta, byl mstivým starcem odmítnut jako ministr zahraničí a navrhovatel Hamáček scvaknul patky, jen aby bylo ČSSD ve vládě "odborníků" na cokoliv.

A důvěra vládě? KSČM se již třese, jak si bude za podporu diktovat, kde všude chce své "komisaře".

10. 7. 2018 IR

**********************************

Duben - apríl

Opravdu s námi hraje měsíc duben takový apríl?

Takvičok třeba novičok. Je to bizarní název nebezpečného vraha, který vraždí tiše, a velmi obtížně se hledá ten, který jím vraždil. Protože to není obyčejný jed, jako třeba ten na krysy, hledá se podle možností, kdo ho může vyrobit a vlastnit. Neumím si představit, v jakém skupenství vlastně je. Dá se třeba natřít na kliku u dveří, ale jak zajistit použití kliky jen tím, kdo má být zasažen. Ono se vlastně neví, kde a jak byl ruský dvojí agent Sergej Skripalov s dcerou jedem napaden. Tu mi nepomohou "zkušenosti" ze sledování krimi-seriálů, kde vždy najdou nějakou kapičku nebo šmouhu, podle níž usvědčí pachatele. Zde je sice pachatel evidentní, ale zatím se ho nepodařilo "chytit za ruku". Jsem přesvědčen, že tato kauza byla řízená strukturami Kremlu. Pod pojmem Kreml vnímám vše od Putina, KGB, NKVD nebo jak se nyní všechny ty "zpravodajské služby" jmenují. Připomínám, že právě Kreml se chová jako mafie ve věcech, kdy ho bývalí "občané" zklamali. Již od dob Stalina fungují aktéři zajišťující zvláštní nehody sledovaných po celém světě. Trockij, který s Leninem úzce spolupracoval v přípravě a vedení "Velké říjnové", musel po smrti Lenina do vyhnanství před Stalinovou NKVD. Až 21. srpna 1940 zemřel po útoku Stalinova agenta v Mexiko City. Oni si každého najdou kdekoliv na světě, tak proč by neútočili v Británii.

A je tu kauza ruského hackera Jevgenije Nikulina, která byla takovou zvláštní přetahovanou. Právo hájil, a obstojně, ministr spravedlnosti. Na druhé straně stál úřad prezidenta a sám prezident. Pominu-li ústavou dané prezidentovy pravomoci, pak musím konstatovat, že je prezident překročil, velmi průhledně, ve prospěch Putinova Ruska. Oč vlastně šlo. Ruský hacker Jevgenij Nikulin byl, na základě mezinárodního zatykače vydaného USA, u nás zadržen. Měl být vydán do USA. Nebudu popisovat čím vším se proti USA provinil, ale na jeho vydání si činili nárok i Rusové s tím, že jde o jejich občana a mají pochybnost, zda se Nikulinovi dostane spravedlivého procesu, krátce řečeno, že Nikulinovy prohřešky posoudí lépe v Moskvě. Situace jasná, nicméně dala podnět mnohým politikům vyjádřit své názory na postup ministra spravedlnosti. Musím se přiznat, že jsem se obával, že ministr podlehne nátlaku "zástupců" Kremlu u nás a vydá heckera do Ruska. Ani se nesvěřil se svým rozhodnutím vydat Nikulina do USA prezidentovi, což se Zemana velice dotklo. Ministr nedal ani šanci zabránit, Nikulinovu odletu, což bylo neúspěšnými aktéry silně kritizováno. Nikdo si asi nevšiml, že ministr spravedlnosti je nezávislý, že se tudíž nemusí nikomu se svým rozhodnutím svěřovat. Radit se se svými spolupracovníky může, má-li nejasnosti, ale samotné rozhodnutí je na něm. Velmi mě potěšilo, že se ministr Pelikán rozhodl nekandidovat na pozici ministra v nové vládě, čímž zkazil Zemanovi potěšení nejmenovat jej ministrem spravedlnosti.

Další aprílovou taškařicí je, resp. bylo, vyjednávání ČSSD a ANO o nové vládě. On totiž nikdo nepochopil, že Babišovi vůbec nejde o sestavení jakékoliv koaliční vlády. Voliči mu dali klíče od firmy, která má, asi jen zatím, parlamentní demokracii a jmenuje se Česko. Nejde mu o nic, volební průzkumy ukazují, že ANO by zvítězilo s větším ziskem, než dosud má. On totiž Babiš "bodoval" solidaritou s Británií ve věci vyhoštění ruských diplomatů, čímž naznačil, že není tak poslušný, jak se Zeman domníval. Ve všech rezortech jeho lidé řádí jako krtek v zahrádce a nic je nezastaví. V čem jsou za jedno, je úkol zlikvidovat veřejnoprávní média a zrušit Senát, kde ještě nemá většinu. Ještě jeden "drobný" problém má. Soudy, které ruší neoprávněná stíhání Finanční správou konkurenty Agrofertu. Již zbývají jen archivy StB, kde by mohlo ýt bněco na ty, kteří řeší kauzu Čapí hnízdo a lustrační osvědčení.

A cesta k neomezené moci je volná.

10. 4. 20187 I R

****************************

Boj za pravdu?

Novináře a média dělíme na přátelská a veřejnoprávní. Za nepřátelská jsou tudíž považována taková, která zatím nebyla ke koupi nebo se (zatím) nedala ovládat, na čemž se tvrdě soustavně pracuje. Normálně myslící člověk má možnost si utvářet na události, ze získaných informací, vlastní názor. Jenže...

Těch informací je opravdu až moc. Jsou to pravdy, polopravdy, lži, ale také výmysly působící věrohodně. Vyznat se v tom, když přece víme, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, je i pro zkušeného obtížné. Ne vždy považujeme zprávu natolik závažnou, abychom zjišťovali její věrohodnost. Tu nám pomáhá zkušenost s pověstí zdroje. I to je kolikrát matoucí. Jsou třeba takové zprávy s názvem, co v televizi nebylo a následuje uvedení "ověřené" informace třeba o imigrantech doplněné videem. Nikdo neověřuje pravost videa. Ono je vlastně skutečné, jen z jiné události, jiného data a jiného místa konání. Je spousta situací, které na netu najdeme a které se pro vymyšlenou událost dají použít. A divák se rozčílí a hned má pocit, že to musí sdílet. To je již nastartovaný řetěz na sociálních sítích.

Ty, bez kontaktu sociálních sítí, si taková "událost" najde v elektronické poště. Tvůrce "události" samozřejmě ví (my si děláme srandu z Velkého bratra), koho oslovit jako prvního. Takový se rád o zprávu podělí s přáteli, resp. s těmi, jejichž adresy má ve svém počítači. Příjemce zprávu neověřuje, vždyť přišla od známého. Ale protože je zpráva natolik závažná, pošle ji dalším přátelům. Říká se tomu řetězový e-mail. Odborníci asi vědí, kolik lidí taková zpráva osloví a protože se "někam" vytratil původ, je brána bez rozmýšlení za věrohodnou. Tak se asi utváří většinový názor.

To jsem uvedl na první pohled okatou dezinformaci, ale jsou i takové, kdy má lživá zpráva základ skutečné události a je zpracována školenými odborníky. Základ zprávy jen upraví a s vloženou lží je brána vážně.

Pro seniory a ty, kterým počítač či internet nic neříká, tu fungují noviny, rozhlas a televize. O důležitosti těchto médií svědčí útoky na rozhlas či televizi. Mám na mysli veřejnoprávní. Takový rozhlas či televizi by každý rád ovládal. Jsou totiž svědomím politiků a oligarchů, kteří mají sice své noviny a televize, ale ta veřejnoprávní je usvědčují ze lží a podvodů. Je velmi smutné, že samotný prezident je na straně oligarchů, protože sám má problém s nápisem na prezidentské standartě.

Dokonce věřím, že to jsou ony důvody ovlivňování voleb. Kdo věří dezinformaci a podle ní si tvoří "vlastní" názor, volí podle toho.

A veřejnoprávní média zatím odolávají tlaku tvůrců těch účelových zpráv. Na jak dlouho?

 

16. 3. 2018 IR

***************************

O mém vnímání prezidenta

Nejsem politolog a ani ekonom. Jsem jen dědek s osmi křížky na bedrech, který jen kouká, co se kolem něho děje. Občas si dovolím projevit svůj názor v komentářích na fb a v blogu či na webu.

Tak mě napadlo, že se zastanu prezidenta po jeho inauguračním projevu.

Byl to vůbec projev státníka? Myslím, že si neuvědomil, kde vlastně je a hlavně, ke komu hovoří. My, kteří skoro zlomyslně čekáme na jeho škobrtnutí, jsme tentokrát neměli důvod. Přišel podepírán manželkou, neviděli jsme jeho vystupování z auta a ani celý přechod do katedrály. Česká televize, kterou zneuctívá, kde může, nám neposkytla záběry, z nichž by čpěla jeho nemohoucnost, jako to bylo nečekaně při návštěvě televizního štábu, když šel volit a skočila před něj jakási děva. Ani jsme pořádně neviděli, že během přísahy nemá ruku na Ústavě České republiky. Mnozí příznivci jistě čekali nějaký zásadní projev, což se nestalo. Každý v projevu asi sledoval něco jiného, takže mnohým unikla neznalost historie na Slovensku ve spojení s Kotlebou, nikomu nevadilo házení "statistických čísel" vycucaných z prstu. Bez povšimnutí prošlo, že v zájmu odvrácení ještě větší ostudy, pozval narychlo šéf Sněmovny ty, které Zemanova mstivost nedovolila na inauguraci pozvat. Již ale nešlo pominout familiérní zahájení projevu s ostentativním nepřivítáním předsedy Ústavního soudu, který se docela nedávno vyjádřil k prezidentově chování. Já Zemanovi vše nevyčítám, je to již starý člověk, který občas nechápe, že úřad prezidenta vyžaduje určitou důstojnost. Je hezké, jak si s námi hraje a jsem rád, že nesmí sám stisknout "červené tlačítko", svěřilo-li by mu ho velení NATO. Vzpomínám, že jistě z úcty k zástupcům členských států NATO, zůstává raději v ústraní a ani se s nimi nefotí.

Má však ve svém úřadě některá nezapomenutelná prvenství. Za jeho první živé vystoupení v Hovorech z Lán mohl dostat Radiožurnál pokutu od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za vulgarity ve vysílání. Ani nevím, jak to tenkrát dopadlo, jen vím, že to byly první a poslední živé hovory. Třeba to byl důvod, jak kulantně zrušit, jak sám říká, idiotské zvyky minulých prezidentů. Mám na mysli Novoroční projev, který by mu asi "nesedl", což samozřejmě chápu. Vždyť hovoří vždy spatra, nepotřebuje papír, ale co říkat v novoročním projevu, od kterého prostý lid očekává určitý náznak vize budoucnosti?

Další prvenství má za nejsilnější a rozsáhlou ochranku, jako první zavedl bezpečností rámy ve vstupu na Hrad, má kancléře, který ustál neudělení bezpečnostní prověrky po celých pět let. Proto svému kancléři dovolil, ne-li doporučil, uspořádat v areálu Hradu rodinnou oslavu. Také jako první po sametce opět zavedl na Hradě ruského poradce. Asi proto si ve svých projevech "upravil" zahraniční politiku ve vztahu k Rusku nebo Číně v přímém rozporu s vládní zahraniční politikou.

Jistě tím nemyslel nic špatného, jen chtěl Kremlu nebo Pekingu udělat radost. Světoví politici to naštěstí neberou vážně, jen my se za to stydíme. Tedy ne všichni, nechci hovořit jménem všeho lidu, ale jen jménem těch, kteří ho mají stejně "rádi" jako já.

Také amerického prezidenta nemám moc v lásce, protože našeho prezidenta nepozval ani na kafe, což se Zemanovi podržtaškové snažili okecávat, jak jen to šlo. Bylo mi ho moc líto. Vůbec se mi nelíbí Zemanovy metody při vyrovnávání se s jinými názory. Tak třeba, když měl od Čínské ambasády výslovně zakázaný jakýkoliv kontakt s Dalajlámou, který nemohl splnit, protože Dalajlámu přijal ministr kultury, kterého však potrestal tím, že kromě pomluv, neudělil připravené státní vyznamenání jeho příbuznému, který přežil holocaust. Za to však dovolil Čínským agentům napadat "nevítající" občany při příjezdu Čínského nástupce Mao Ce-tunga.

Omlouvám jeho věk i to, že si může s Ústavou České republiky vytapetovat pokojíček na Vysočině, což dokazoval celé první funkční období a jistě si to bude i nadále s gustem užívat. Svou neúctu k pravidlům prokázal okamžitě po uvedení do úřadu. Nejprve jmenoval Klausovou velvyslankyní na Slovensku za veřejnou podporu při první volbě prezidenta pomluvami protikandidáta. Zde mohu jen připomenout, že pominul odsouhlasené diplomatické kandidáty Sněmovnou a dosadil místo nich své kamarády. Stejně tak pověřil svého přítele, na rozdíl od ústavní zvyklosti, sestavením nové vlády po pádu Nečase, i když byl navržen jiný kandidát se "stojedničkovou" důvěrou Sněmovny. Nový premiér pak vládl bez důvěry až do voleb, což se již stává pravidlem.

Každý musí uznat, že mandát daný mu dvěma milióny a sedmi sty tisíci občanů, ho opravňuje k úplné přestavbě celého aparátu prezidentského úřadu. Sám se ujišťuje, že je zvolen veškerým lidem. Já chápu, že ve své mysli tomu opravdu věří a nebere v úvahu, že oprávněných voličů, kdyby všichni šli volit, je víc jak osm miliónů.

Je obdivuhodné jak se po první neúspěšné volbě Parlamentem dokázal vypracovat k vítězství ve volbě přímé. Myslím, že on sám vymyslel označení pro jeden druh pomocníků komukoliv jako užitečné idioty. Jistě jich cestou k prezidentskému úřadu využil hodně. My obyčejní o tom nemáme ani ponětí, pokud se některý z odložených neobjeví v médiích. O své věrné se však umí dobře postarat a hájit je i na úkor své pověsti. Také umí veřejně odměnit podporovatele a dokonce jim uspořádá děkovný koncert. Jen se podivuji nad tím, že je to jen pro tisíc věrných, když mu fandí mnohem víc občanů. Ty však potřeboval jen při volbě, takže jsou zřejmě v kategorii užitečných idiotů. Přes pokročilý věk u něho obdivuji paměť. Je ale trochu selektivní, protože si velmi dobře pamatuje ty, kteří ještě ve volbě prezidenta Parlamentem dali přednost Klausovi a velmi jsem jej litoval, když narychlo a zadem tehdy opouštěl Vladislavský sál. A že to všem "spočítal" se mu zdařilo.

Slovo dělá muže. Ale co dělá ze lháře, který se ani po rozsudku soudu neomluví za vymyšlené hanlivé tvrzení o váženém novináři? Ostatně na novináře má spadeno trvale. Již od aféry Bamberk nemůže novinářům přijít na jméno. Také se bude jistě zlobit za zveřejnění článku v Právu z 31. srpna 2002, ale s tím nic nenadělám.

Je opravdu stár a nepamatuje si sliby, kterými měl jednotlivé aféry vysvětlit. Ovšem na ty "zatracený" novináře není sám. Pomáhá mu poločech Tomio a Slovák Andrej. I jim vadí všímavost novinářů. Prostý občan to sice probere v hospodě se závěrem, že stejně "kradů všici", ale jejich borec na ně vyzraje. Dokonce jsem slyšel ono Jakešovo "komu to pomáhá a k čemu vlastně je zveřejnění" čehokoliv.

Ostatně i zde funguje vědomí starých totalitních praktik: "O čem se nepíše nebo nevysílá, to prostě neexistuje!"

Za největší drzost však považuji, že se novináři (ti nepřátelští) sníží k tomu, aby odvysílali celé výroky politiků a chtějí na nich, aby se k nim, tedy k těm výrokům, vyjádřili. Zde chápu prezidenta, že se takovými "prkotinami" nehodlá zabývat. To Tomio alespoň řekne, že si to prolhaní novináři vymysleli, nebo že měl v té době horečku.

Na konec chci jen vyslovit prognózu: "Bude to horké a nejen léto, ale celých pět let. Bůh nás opatruj!"

 

13. 3. 2018 IR

********************

Vzpomínka na únor 1948

Byli jsme průměrná rodina. Po válce se všichni chtěli vrátit do let před rokem 1938. Bylo to zvláštní období, na které si vzpomenu vždy při posuzování pádu režimu v roce 1989. Tatínek začal pracovat na osamostatnění a plnit si sen o vlastní ordinaci. Byl tehdy jako dentista v zaměstnání u doktora Závorky v Táboře. Tam jsme po celou válku také bydleli. Po všech úředních i jiných lapáliích dostal konečně koncesi do Soběslavi. Následovalo shánění zařízení ordinace. Naštěstí maminčina sestra v Liberci objevila možnost koupit zařízení ordinace, která byla ve správě města. Půjčku vyřídili rychle, protože se tehdy vědělo, že dobrý zubař nemůže zkrachovat, a tatínek měl výborné reference.

Tak jsme se stěhovali do Soběslavi, kde žila tátova tetička, ke které před válkou jezdívala Hana Benešová na odpolední čaje. Do té její vily jsme se nastěhovali po úpravách a zavedení vody pro ordinaci koncem roku 1946. Bylo to krásné období. Rodiče byli spokojeni, a tak nám "pořídili" sestřičku. To se psal 2. leden 1948. Mně bylo tehdy třináct let. Sestřičkou jsem se chlubil a vozil ji v kočárku, za který se druhá setra styděla. Jí bylo devět let a cítila se být slečnou (snad toto nebude číst). Tatínkova praxe prosperovala a protože byl před válkou mezi akcionáři Ladovky, továrny na šicí stroje, tak asi z nostalgie chodil dvě odpoledne v týdnu (od června 1947) "zadarmo" do její zubní ordinace ošetřovat dělňouše, jak jim říkal. Oni tak nemuseli se zubama do města, stačilo jim zajít v pauze k tatínkovi.

Ordinace byla skoro stejná, jako ta naše. Koupili ji tehdejší majitelé. Bylo asi nepochopitelné, že tatínek nechce nic za práci, tak se s odboráři domluvili, že budeme dostávat na zimu antracit do amerických kamen. Ty odbory se právě v únorových dnech zachovaly, na tu hektickou dobu, zvláštně. Zastaly se tehdejšího šéfa/majitele proti návrhu komunistů a nechali ho řídit Ladovku dál. To vše mi vyprávěl tatínek, když jsme po jedné "návštěvě" jakéhosi výboru byli v šoku. Řekli nám, že tatínkovu ordinaci zabavují ve prospěch dělnické třídy. Přesné datum neznám, vím jen, že to bylo po oznámení záložny o splacení poslední splátky za zařízení ordinace. Soudruzi citlivě čekali, až táta ordinaci splatí. Ordinace byla na tehdejší dobu moderní, o čemž jsme se shodou okolností s manželkou přesvědčili v srpnu 1968 o dovolené. Vybavení bylo pěkně udržované a v nezměněné podobě sloužilo tehdejšímu šéflékaři.

To vše se dělo po únorovém "vítězství" v osmačtyřicátém. Já tehdy navštěvoval Reálné gymnázium na Riegrově náměstí v Táboře a "únor" mě zastihl v druhém pololetí sekundy. Jednoho dne přišel ředitel a oznámil nám, že reálné gymnázium končí a stane se Střední všeobecně vzdělávací školou, ale až od 4. ročníku a že sekundáni budou v následujícím školním roce sloučeni s tehdejší měšťankou, pod názvem Jednotná střední škola. První, co nás napadlo, byla stávka, ale nějaká pitomá. My se, alespoň někteří z nás, přestali učit v domnění, že nám to, co víme(!) bude v měšťance stačit. Nic jsme samozřejmě nedokázali, jen rodiče z nás byli smutní. Tehdy jsme totiž netušili, jak nás komunisti roztřídí podle původu. Já byl v té horší kategorii, syn zubaře. A to bez ohledu na to, jak se "ten zubař" ke své nálepce vypracoval. Pro mě to znamenalo, že budu pokračovat již v Soběslavi.

Ze Soběslavi jsme jezdili do Tábora tři. Spolužák Jarda a o rok výš Lada, krásná sousedka. Lada dokončila školu v Táboře a my s Jardou šli do třetího ročníku v Soběslavi. Seznamování probíhalo pomalu, ale "zařadili" jsme se. Z ruštiny jsme znali víc než učitel, což jsme mu dávali najevo. Dnes vím, jak jsme byli blbí, protože on tu ruštinu dostal od komunistického ředitele (dosazeného Táborskou KSČ) jako poslední šanci, jinak by šel do výroby. Komunisté dokazovali vším možným svou nadřazenost jako kdysi nacisté. Nikdo si ničím nebyl jist. Prověrky byl jakýsi vžitý termín pro "vyšetřování" udání. Oni mohli i naznačovat.

Tak se dostala do jejich hledáčku i naše rodina. Ordinace soudruhům nestačila, a tak začali tatínka vydírat tím, že by z naší vily se zahradou s anglickým parkem byla pěkná mateřská škola. Tehdy přišel místní policajt, odložil si na stůl pás s pistolí a předložil taťkovi přihlášku do KSČ. Že nemusí na schůze, ale vykoupí se výší „dobrovolného“ příspěvku. Dokonce souhlasil, že mohu já chodit místo tatínka v sobotu odpoledne a v neděli pracovat na budování ulice, která se dnes jmenuje Na Ohradě. Po několika kontrolách, když ani "nahrabané" zlato nenašli, se situace zklidnila. Tatínek do strany nevstoupil. Akciemi Ladovky se ani zadek vytřít nedal, zato dobropis Spořitelny za ordinaci jsem ještě před měnou použil na koupi závodního Favorita. Tím se uzavřela kapitola ordinace. Soběslav přestala být přátelská, a tak naši vilu prodali a odstěhovali se tam, kde nás nikdo neznal. Na sever do Varnsdorfu s místem dentisty v Rumburku. Nebylo to snadné, protože se komunistickým chapadlům nedalo uniknout. Tatínek po několika soběslavských infarktech nepřežil poslední 2. března 1961.

Na pohřbu tatínka mi babička, tatínkova maminka, říkala, že to, co komunisti provedli jí, není nic proti tomu, co dělali s námi. Také říkala, že je proti přírodě, aby rodič pohřbíval dítě. Ona si také s komunistickou svévolí zažila své. V Jindřichově Hradci měli s dědečkem hezký dům s byty "přes celé patro". Dědeček byl totiž svého času ředitelem berního úřadu, což jeho vdově v té době bylo vlastně přítěží. Opakovalo se totéž jako u nás. Jednoduše jí oznámili, že se bude stěhovat. A dostala byt o jedné místnosti se záchodem na chodbě a vyhlídkou na místní hřbitov. Babču však nezlomili. Klavír, křídlo, který se do té místnosti nevešel, zapůjčila místní hudebce, ale když ho chtěla prodat, aby si k almužně od státu přilepšila, tak jí ho zapřeli. Mělo již inventární číslo!

Babča byla ale "formát". Jednou mě vzala "na oběd". Na náměstí byla totiž restaurace, kde vařili důchodcům. Za dvacetník polévka. My tam usedli, bábi odložila bílé rukavičky a objednala nám dvě polévky. Starší číšník, který asi babičku znal, nás obsloužil, jako bychom udělali útratu za tisícovku. Já to, jako kluk, nechápal, ale dnes to vidím zcela jasně. Chudoba cti netratí, říkávala a já bych ji dnes rád slyšel, co by řekla tomu, když na některých sídlištích žijí chudí jako prasata.

A ještě jeden příběh z rodiny. Strejda Jenda se od mala vypracoval v jedné firmě až na vrchol. Starý pan majitel mu proto firmu předal, ale jméno firmy zůstalo. Tak se strejda stal majitelem firmy Eduard Valach a spol., Ječná 12, Praha, ze které se postupně staly Kolínské obchodní tiskárny. Pan Valach nevěděl, že je strejdovi za pár měsíců seberou. Dělníci, a strejda byl kdysi jedním z nich, se za něj postavili, a tak mohl zůstat ředitelem. Strejda si později postěžoval, že se na poradách naučil kouřit a postupně se propracoval k infarktu. Řekl bych, že to byl poměrně dobrý konec.

V penzi strejda pobýval převážně na chatě v Pikovicích a odnaučoval se kouření. Scházeli jsme se u něj a vyprávěli, resp. já poslouchal a strejda vyprávěl o tom, co se s maminkou jako děti nachodili do lesa na borůvky, brusinky či houby, které prodávali.

Babička, mámina maminka, prala po rodinách, až naspořila na koupi domku, kde jsem se v pětatřicátém narodil. Nemohla pochopit, že někdo může člověku sebrat existenci, když se k ní sám propracoval. Děda jezdil jako kočí u Schwarzenbergů a nechápal, komu vadili, protože jako páni (zaměstnavatelé) byli uznalí.

Tady musím vzpomenout strejdu Josefa, maminčina bratra, který se prý před vojnou schovával v komíně, kde se něčím nakazil, až mu jedna noha ochrnula. Pak na vojnu nemusel a mezi válkami byl veden jako invalida. Jeho sourozenci ale říkali, že je jen línej a stěžuje si na svou bídu. Viní všechny okolo ze své "bídy", a tak po válce vstoupil do KSČ, aby se o něj strana, jak měl slíbeno, postarala. Víc o této organizaci není třeba dodat. Takových strejdů má i její nástupkyně jistě dost.

Ještě jedna poznámka k chování této lidumilné strany. Jako vrchol cynismu jsme považovali po tátově úmrtí oznámení, že pominuly důvody, pro které jsem nemohl být přijat na LFUK, že mohu ke zkoušce přijít. A já to přijal, i když jsem byl o necelých deset let starší, než spolužáci, kterým se říkalo kolegové. Splnil jsem slovo, které jsem dal tátovi, ale nedokončil jsem. Zapsat jsem ještě 4. ročník, ale nastoupil jak technik v Československé televizi.

A kdyby někdo nechápal proč nemám komunisty rád, tak mu s tím nepomohu.

 

 

26. 2. 2018 IR

**************************

Jakého chci prezidenta?

Nezáleží na mně, protože každý z nás má jinou představu. Já sám nejsem náročný, ale nechci za prezidenta někoho, kdo by se choval jako štamgast hospody IV. cenové skupiny. Nesmí být, alespoň podle mého, hulvát, arogantní, přehlížející ty "malé", kteří jsou prostými občany této země. Nechci se za něho stydět. Očekávám distinguovaného, vzdělaného a čestného člověka.

Mé první setkání s prezidentem si "pamatuji" jen proto, že mi bylo stále připomínáno. Jako dítě, necelých pět let stár, jsem byl s rodiči v Paďousích, resp. v Sezimově Ústí ve vile prezidenta Beneše. Paní Hana totiž kamarádila s tatínkovo tetičkou, a tak jsme se tam octli i my. Jinak jsem rodinné vycházky nemiloval, ale toto bylo výjimečné. Benešovi byli před válkou docela "normálními" občany. Tu si uvědomuji, že vážnost prezidenta není v bezpečnostních rámech či velkolepých slibech, ale v tom, kdo skutečně je. Benešovi se dalo vyčíst mnohé, ale nikde nebyl ani náznak, že by se občan za něho styděl.

Nemyslím, že by se do dnešního světa Beneš, jako skutečný demokrat, hodil. Jeho přesvědčení bylo také jeho slabinou, proto vím, že by dnes neobstál.

Nový prezident, kterého si zvolíme by měl být také demokrat (to vypadá jako klišé), ale rozhodnější. Hlavně ve věcech zahraniční politiky státu a měl by být s vládou na jedné "vlně". Dnes se mi to píše špatně, protože současná vláda zatím nemá v mnohých věcech jasno, kromě výběru daní, což je trochu málo. Řeknu to asi takto. Nový prezident by měl držet politickou linii ve smyslu toho, zač jsme bojovali, tedy v náležení k Evropě a plnění závazků v organizacích EU a NATO.

Nemám rád odkazovat se na vzory. Neměli jsme mnoho těch, kteří by mohli sloužit jako vzor českému prezidentovi.

Nový prezident by nemusel odpovídat nějakému vzoru. Jde o to, abych se za něho nemusel stydět. Rovný, pravdomluvný a charakterní, což mohou splnit jen ti, které nedohoní jejich minulost s "kostlivci ve skříni".

Proto se zajímejme o jejich životopisy a konfrontujme je se současnými sliby a prohlášeními. Nejde o výběrové řízení, ale o důvěru v člověka, kterému dáváme hlas ve volbě hlavy státu. Kalkulování s předvolebními průzkumy nepovažuji za dobré. Nikdo se neptal osmi miliónů potencionálních voličů. Posledně byl prezident zvolen dvěma celými a třemi čtvrtinami miliónu hlasů, což ukázalo, že mnozí z nepochopitelných důvodů nešli volit. A prezident se cítí zvolen celým národem, i když jím v podstatě pohrdá.

Nově zvolený prezident by neměl mít přímé vazby na miliardáře, kteří obchodují převážně s Čínou a Ruskem. Počítám, že bude nezávislý, svůj tým, resp. úřad prezidenta sestaví tak, že nikdo nebude mít problémy s bezpečnostní prověrkou. Poradce nebude mít, jako kdysi, ze SSSR, ale odborníky ve věcech správy státu. Na to máme dost našich vzdělaných lidí. Ostatně on bude tím, kdo si o svému sboru rozhodne, vždyť bude mít naši důvěru.
Po volbách (doufám) budeme moci odstranit z aut nálepky "STYDÍM SE ZA SVÉHO PREZIDENTA" a nebudou ani chodit agenti, kteří budou vyžadovat odstranění vlajky Tibetu při návštěvě Dalajlámy. Dokonce nebude, na rozdíl od zahraniční politiky státu, hlásat, že existuje jen jedna Čína a že Krym patří Putinovi, o Ukrajině nemluvě. Nebude se vůbec jako patolízal chovat k velvyslancům Číny a Ruska.

Také věřím, že prezidentská standarta bude skutečně pravdivá. Prezident se nebude domáhat důstojnosti mocí a ani vymyšleným pozváním do Bílého domu. A pevně věřím, že se nebude potácet nad Korunovačními klenoty při slavnostním otevření Korunní komory chrámu sv. Víta.

Nebudu uvádět vše, co je důvodem mé neúcty k současnému prezidentovi. Je toho dost a třeba ani on sám netuší, co se jeho jménem děje, jen doufám, že to jednou pro vždy skončí.

To ale musíme jít všichni volit!

8. 1. 2018 IR

 

********************************

7. listopad roku 1989

byl den jako každý jiný. A přece na něj hledíme jinak, stal se z něj svátek. Tedy jak pro koho. Ten v roce 1989 by byl opět jedním z obyčejných, na který by se vzpomínalo jen pohledem na události v roce 1939.

Rok 1989 však začal jinak. Policie tvrdě zasahovala po klidné demonstraci k připomínce Palachova činu, od něhož uplynulo 20 let. V reakci na události Palachova týdne bylo 26. ledna ustaveno sdružení Iniciativa kulturních pracovníků, které zaslalo předsedovi československé vlády prohlášení namířené proti zatčení Václava Havla a vybízející k zahájení skutečného dialogu. Oslavy 1. května byly z důvodu obav z vypuknutí dalších demonstrací přesunuty z Letné na Václavské náměstí. Oslavám předcházela rozsáhlá aktivita StB a VB ve snaze zamezit představitelům opozice organizaci protirežimních shromáždění. Skupina členů a příznivců nezávislých iniciativ však i přes veškeré snahy oficiálních orgánů v horní části náměstí vystoupila s transparenty vyzývajícími k propuštění politických vězňů.

Na to byl 17. května podmínečně propuštěn z vězení Václav Havel.

Stanice Svobodná Evropa 29. června zveřejnila text petice Několik vět, kterou sepsali představitelé československého disentu v čele s Václavem Havlem, Alexandrem Vondrou, Stanislavem Devátým a Jiřím Křižanem. Tato petice obsahovala požadavek na propuštění politických vězňů, garanci základních lidských práv a svobod, zrušení cenzury a zlepšení péče o životní prostředí.

V polovině srpna polský sejm odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z 21. srpna 1968. Také Ústřední výbor Maďarské socialistické dělnické strany uvedl, že maďarská vládnoucí strana se s intervencí již neztotožňuje.

Na konci září na velvyslanectví NSR v Praze na Malé Straně vyvrcholila krizová situace, kdy se v areálu velvyslanectví nashromáždilo cca 11 tisíc občanů NDR, kteří se tímto způsobem rozhodli emigrovat do NSR.

12. listopadu se za účasti několika tisíc československých věřících v Římě konal slavnostní akt svatořečení Anežky Přemyslovny, která ve 13. století zasvětila svůj život péči o chudé a nemocné.

Dále si beru na pomoc Wikipedii:

17. listopad – V 16 hodin započalo v Praze 2 na Albertově povolené shromáždění studentů pražských vysokých škol uspořádané u příležitosti 50. výročí protinacistické demonstrace během pohřbu studenta Jana Opletala. Sešlo se zhruba 15 tisíc studentů. Velmi záhy se oficiální manifestace mění v demonstraci vyjadřující prostřednictvím mluvčích nezávislých studentů odpor k totalitnímu režimu. Studenti požadují odchod Milouše Jakeše, boj za svobodu, provolávají slávu Chartě 77 a Václavu Havlovi. Shromáždění (za dozoru StB v civilu) na Albertově končí dle plánu v 16:40 hod. Průvod studentů se poté vydává na Vyšehrad. V 17:30 se na Slavíně u hrobu Karla Hynka Máchy schází asi 10 tisíc osob. Po položení svíček na hrob a zpěvu státní hymny byla ukončena oficiální část shromáždění na Vyšehradě. Studenti se však nerozcházejí a vydávají se ulicí Na Slupi směrem na Karlovo náměstí. V 18:25 je průvod u Botanické zahrady zastaven jednotkou zvláštního určení. Dochází k prvním potyčkám mezi studenty a bezpečnostními orgány. Průvod mění směr do Plavecké ulice a na nábřeží. Přidávají se další lidé. Velitel středočeské VB vydává pokyn k zabránění vstupu demonstrantů na Václavské náměstí prostřednictvím zablokování Národní třídy. V 19:30 je celá obrovská skupina asi 50 tisíc demonstrantů z obou stran obklíčena na Národní třídě – demonstranti si sedají na zem a zapalují svíčky. Ve 20:30 začínají pluky VB, s podporou dvou obrněných transportérů, postupovat od Národního divadla k davu, čímž vzniká tlačenice. Příslušníci VB bijí demonstranty bez ohledu na věk a pohlaví obušky, zatčení jsou odváděni do připravených autobusů. V Mikulandské ulici musejí demonstranti projít "uličkou smrti" vytvořenou příslušníky OZU (Odbor zvláštního určení MV - tzv. červené barety). Dav je rozehnán po 21. hodině. Ve 23 hodin se v Divadle Na zábradlí schází herci Jaromír Hanzlík, Miroslav Krobot, Jiří Lábus a Ivan Rajmont se studenty Divadelní akademie múzických umění (DAMU) a vzniká myšlenka vyhlášení studentské stávky. Objevuje se neověřená zpráva o možných mrtvých. Začala Sametová revoluce.

K tomu bych rád dodal, že mi partner jedné spolužačky, tehdy dozorčí pluku v Hrdlořezích řekl, že ti bijci byli celé odpoledne zavřeni v transportérech bez pití, jídla a informací a pak byli jako dravá zvěř puštěni na studenty. Tedy cíleně nažhavení a podle toho se chovali.

Kolem zákroku a jeho cíle je mnoho konspiračních teorií, takže si jednu mohu také dovolit. Vědělo se všeobecně, že "perestrojka", kterou chtěl Gorbačov probudit zmírající sovětskou ekonomiku fakticky selhala. Vsadil na tzv. glasnosť, politiku otevřenosti, což se také nepovedlo. Jezdil po Sovětských satelitech chlácholit funkcionáře. Naši také čekali změnu, ale "Gorby" jim ji neposvětil, takže se o ni pokusili sami. Zákrok 17. listopadu vyvolal očekávanou reakci, proto bylo na pořadu vyjednávání. Asi se domnívali, myslím naše komouše, že vyhoví změnami ve vedení KSČ a život poběží dál, jenže...

Nádoba trpělivosti začala přetékat. Myslím trpělivosti odpůrců režimu, kteří měli na své straně davy volající po změně. Již žádný socialismus s lidskou tváří, ale skutečnou svobodu.

Občanské fórum vzniklo jako reakce na brutální zásah proti studentům již 19. listopadu 1989. Úvodní prohlášení sepsal Václav Havel, sdružení bylo založeno v Činoherním klubu. Cílem sdružení bylo začít vést dialog s představiteli komunistické moci.

Myslím, že obě strany byly tokem událostí zaskočeny. Komunisti tentokrát nepoužili sílu. Armáda i milice byly sice připraveny, ale nikdo neměl odvahu "stisknout červené tlačítko". Na podporu vyjednavačů se konaly demonstrace a různá shromáždění, kde se podvědomě počítalo s tím, že to komunisti vzdají. A skutečně, 29. listopadu byl zrušen ústavní zákon o vedoucí úloze strany ve státě. Jakoby si kapři vypustili rybník? Změnu odhlasovalo Federální shromáždění ve starém složení, protože volby byly až v červnu 1990.

Dodnes nemám jasno, jaké ústupky byly na stole, ale soudím, že za klidný, tedy sametový přechod k demokracii, splácíme dluhy dodnes. Nezavíralo se, nevěšelo a ani od penězovodů mnozí nebyli odstaveni. Vzpomínám na slova kolegy, komunisty, který mi řekl, že oni se vrátí. Že povedou "zákopovou" válku, kde nepůjde o moc politickou, ale ekonomickou, což se mi vybavuje vždy, když se hovoří o miliardářích, kteří využívají politiky jako své loutky. Ani s agenty StB a bachaři, kteří týrali politické vězně, není účet vyrovnán. Když si někdo troufne obžalovat třeba prokurátora, který v inscenovaných procesech posílal na smrt, je to jako na potvoru promlčeno.

A jako výsměch všem jsou oslavováni pohraničníci, kteří na hranicích stříleli ty, kteří chtěli žít na druhé straně ostnatého drátu.

Uklidňuje mě poslech projevu prezidenta Masaryka z 28. října 1928, kde se zmiňuje o přežitcích z Rakouska-Uherska po deseti letech trvání republiky.

17. 11. 2017 IR

***************************

Pro novináře již delší dobu neplatí termín "Okurková sezóna"

Doposud neznámý brněnský radní se vyjádřil k Zemanově zdravotnímu stavu v úterý na svém Facebooku. Mimo jiné prohlásil, že prezident trpí rakovinou v pokročilém stádiu a zbývá mu zhruba 3 až 7 měsíců života.

Je nebo není to pravda? U prezidenta si pomalu zvykáme, že občas vypustí nějaké fámy, výmysly nebo polopravdy. Nemohu nevzpomenout Peroutkův neexistující článek nebo telefonát s americkým prezidentem spojeným s nepozváním do Bílého domu. To však zapadá v zapomnění ve stínu zpráv o prezidentově zdravotním stavu. Přes ujišťování, že je prezident ve výborné formě, vidí prostý divák televizních přenosů, že to je asi trochu jinak. Ani při společných akcích světového významu nenajdeme mezi politiky stát našeho prezidenta. Všechny slavnostní akty u nás, kde měl vystoupit, byly zkráceny na minimum. Zřetelně bylo vidět, jak 28. října jde podpírán manželkou na své místo, opíral se při udílení ocenění o pultík a ocenění museli přistoupit blíž, aniž by jim, jak bývalo zvykem, připnul medaili.

Po volbách však perlil různými prognózami o povolebním vyjednávání a ujišťováním veřejnosti, že vládu, jakoukoliv vládu, sestavenou Andrejem Babišem, nechá vládnout, třeba i bez důvěry, další čtyři roky, jakoby si byl jist vítězstvím v prezidentské volbě. Za toto se mohou drbat na hlavě strůjci Ústavy ČR, kterou si lze vyložit dle potřeby, což dokazuje i ÚS.

Kdysi jsme jeho vrávorání připisovali alkoholu, což bylo vysvětlováno bolavým palcem (asi dna) nebo virózou. Jenže poslední příhodu při návštěvě Olmy v Olomouci asi již nikdo nemusí "vysvětlovat" či obhajovat. Věřím, že prezident nemá natolik alkoholem poškozený mozek, aby neznal svůj zdravotní stav. Že by z voleb odstoupil, to v žádném případě, jde mu jen o vítězství, o němž ho jeho parta ujišťuje. Zda sám dojde k pultu složit přísahu, dnes neřeší. Je přece zdráv a v nejlepší formě, jak hlásí domácí lékař.

Pravdivost zprávy o rakovině si třeba na pár měsíců ověříme sami.

9. 11. 2017 IR

*****************************

O demokracii

Má to být vláda lidu, kde se počítá se svobodou jednotlivce. K tak jednoduchému termínu existuje mnoho přívlastků a mnoho vykladačů. Po roce 1948 jsme tu měli lidovou demokracii, za jejíž výklad mě málem nepustili k maturitě. Já blázen řekl, že je nesmysl mít lidovou vládu lidu. Byl mi vysvětlován rozdíl mezi lidovou a imperialistickou, resp. buržoazní, demokracií. Dnes tu máme zastánce přímé demokracie, jejímž nástrojem je referendum. Jde o všelidové hlasování, rozhodnutí všech občanů v otázkách zákonodárných nebo výkonných. V referendu se ale obvykle nehlasuje o osobách, tím se referendum liší od voleb. Někdy však autoritativní vůdce státu využije referenda k legitimizaci své moci, obdobně jako po anšlusu Rakouska Hitler nebo po anexi Krymu Putin.

V mnoha demokraciích jsou taková rozhodnutí pro volené reprezentanty a státní správu závazná a právo na referendum je zakotveno v ústavě. Příkladem je Švýcarsko a Lichtenštejnsko (od roku 1848), ale i v různých modifikacích většina států USA, částečně Irsko, i naši sousedé spolkové země Německa nebo Itálie.
My jsme demokracie parlamentní a rozhodují za nás ti, které jsme si zvolili. Není to ideální, ale je to zatím to nejlepší, co máme. Skeptici říkají, že to je nejmenší ze všech zel. Vyzkoušeli jsme přímou demokracii volbou prezidenta, který byl zvolen 2 717 405 hlasy, když volilo 4 958 576 občanů z 8 435 522 oprávněných. Ale prezident se cítí jako kdyby byl zvolen všemi. V druhém kole získal 54,8 %, ale kdyby se počítaly všechny hlasy, bylo by to jen 32,2 %. Tak se samozřejmě procenta počítat nemohou, proto chci upozornit ty, kteří si myslí, že je zbytečné jít volit, aby vzali rozum do hrsti a šli. Pasivita je v naší mentalitě, tedy pasivita ve vztahu k občanským povinnostem. My sledujeme jen svá práva. A právě toto je ono kouzlo, které slouží stranám disciplinovaných členů a sympatizantů. Vzpomeňte si na uvedená procenta účasti v jednotlivých volbách a porovnejte je s volebními výsledky (www.volby.cz).

Krátká paměť lidí, kteří mají "obyčejné" starosti o práci a rodinu, je účinnou zbraní pro populisty, kteří vědí, jak nám (vlastně sobě) budou prospěšní. Nikdo neuvažuje o slibovaných nízkých daních, zrušených poplatcích, vyšších mzdách a důchodech pohledem toho, kdo by se zeptal, kde na splnění slibů vezmou peníze. Je velká škoda, že lidem nevadí ani trestní minulost kandidátů. Je to naším podvědomím z doby totality, kdy byla poněkud odlišná kvalifikace termínu trestný čin. To jsme tenkrát byli MY a ONI, což dnes brání hodnocení současné politické situace.

Nyní jsme přece všichni občany, právoplatnými občany, svobodného státu a na našem rozhodnutí bude záležet směr cesty pro naši budoucnost. Jsme svobodní, ale nemusí to tak být stále, pokud se rozhodneme špatně. Nenechme se svést z cesty, na kterou jsme vstoupili po roce 1989. Jsme bohatá zem, ale ne zase tolik, aby se k nám hrnuli imigranti, přesto nás mnozí jimi straší, dokonce by nás nejraději oplotili, což tu již bylo.

Zažil jsem volby, kdy bylo odvážné nejít volit, dnes si mohu vybrat a samozřejmě jdu. Věřím, že každý hlas je důležitý. Vím, komu dám hlas, jen nevím, jaké informace pro své rozhodnutí mají lidé bez internetu či podobných zdrojů. Snad rozhlas, televizi a noviny. Tu bude záležet na výběru a na tom, komu víc uvěří. Nebudu rozebírat ten "guláš", který je v našem éteru a na novinových stáncích, protože volební kampaň je ve všem tak masivní, že málokterý člověk nenaletí na liché, ale krásné sliby.

Doufám jen, že nezvítězí volba, kdy se z naší republiky stane oplocený skanzen lidské hlouposti.

17. 10. 2017 IR

****************************

Jakého chci prezidenta?

Nejsem náročný, ale nechci za prezidenta někoho, kdo by se choval jako štamgast hospody IV. cenové skupiny. Nechci se za něho stydět. Očekávám distinguovaného, vzdělaného a čestného člověka. Chápu, že každý z nás má jinou představu o hlavě státu.

Jako kluk jsem obdivoval Eduarda Beneše, i když se mi nelíbil jeho hlas. Benešovi byli před válkou docela "normálními" občany, tatínkova teta a paní Hana se v Soběslavi pravidelně navštěvovaly. Během války naše rodina sledovala, tehdy již prezidenta, jen u rádia poslechem zpráv z Londýna. Po válce bylo vše jinak. Tetička zemřela a pak již Benešovi byli jiní. Po Benešovi to byl "Truhlář", "Ušaté torpédo" a profesionální aparátčík Antonín Novotný. Ani jeden nemá v životopise zmínku o vzdělání, pokud jsem to nepřehlédl, protože jim stačila jen legitimace KSČ.

V roce 1968 se to bralo jinak. Demokracie na zkoušku vynesla do úřadu generála Svobodu a po něm to byl normalizátor doktor Husák, který si občas zahrál na demokrata, ale nešlo mu to.

Po listopadu je vše jinak a my se domníváme, že volbami ovlivníme chod společnosti.

Za velkou chybu považuji přímou volbu prezidenta. Je to jako lidové hlasování, jen informací a dezinformací o kandidátech je mnoho, ale ne pro všechny voliče. Rozhlas, televize, tisk a internet se sociálními sítěmi jsou takovou přirozenou selekcí. Z první volby známe pomluvy protikandidáta, které byly cílené a lživé, což se až po volbě objasnilo, leč lhář byl již zvolen. Asi jde o rozdělování účelových informací pro jednotlivá média. Mladí sledují převážně internet, staří noviny, rozhlas i televizi. Co je psané, to je dané? I když to není pravda? A podle toho se rozhodují ti, kteří jsou zvyklí chodit k volbám. Také pokroucené informace na internetu málokdo prověřuje. Známe to o kouři, který není bez ohně, což využíval dobrý žák Paula Josepha Goebbelse, naše současná hlava státu. Aféry s Peroutkovým článkem nebo pozvání a nepozvání do Bílého domu a podbízení se Číně a Kremlu, to jsou důvody, pro něž se za svého prezidenta stydím.

A co vlastně chci? Abych se za toho nového nemusel stydět. Nelhat, dodržovat sliby, pamatovat si svá prohlášení, ctít ústavní zvyklosti a jednat v zahraniční politice v souladu s vládou, to by měl umět náš nový prezident. A také si myslím, že by se nový prezident neměl chovat jako by mu patřil celý hrad a že by ve svém týmu neměl mít osoby s temnou minulostí.

Jak to nyní vidím, tak každý jiný bude lepší, než ten současný.

30. 6. 2017 IR

*****************************

Tragický pátek i sobota. Na silnicích zemřelo za 24 hodin sedm lidí

Nejen tento víkend, ale i ve všedních dnech se dějí na silnicích hrozné věci. Jsem na silnicích od roku 1969, tehdy tu ještě nebyly dálnice. Dokonce si vzpomínám, jak jsme si užívali první úsek do Mirošovic.

O víkendech jsme vyjížděli také v pátek a vraceli se v neděli. Jezdilo se v kolonách a málokdy byla silnice tak široká, aby se dalo předjíždět, ale jelo se plynule. Našli se také borci, kteří se kličkami probojovali o pár aut dopředu, ale úspora času byla nulová, protože jsme se sešli na světlech. Dodnes jsem přesvědčen, že řízení světly byla jakási zlomyslnost těch, kteří motoristy neměli rádi. Dnes je nás asi desetkrát víc a situace se jen plynule horší. Pravda, někde přibyly kruhové objezdy a tam se již zdržujeme sami. Někdy si myslím, že mnozí nechápou, že se dá jezdit plynule, jako při metodě zipu, protože čekají dlouho na "volno" a pak jedou jakoby jim ten kruhák patřil. Někdy si myslím, že by místo vodorovného značení měla být jakási ohrádka. A to na silnicích všech tříd. Něco podobného jako v Praze na Rašínově nábřeží. Asi by si tam leckterý motocyklista nabil sosák, protože ti si dovedou užít rychlosti bez ohledu na to, kudy právě jedou, zákazy předjíždění nebo plné čáry v křižovatkách ani nevidí.

Také vjíždění na železniční přejezd na červenou je zhůvěřilost. A řešení se prý nalezne v mimoúrovňových přejezdech nebo zvláštní signalizací v přijíždějícím vlaku, že je na kolejích překážka.

Tristní je poslech dopravních zpráv Zelené vlny Radiožurnálu. Převážná většina zdržení a kilometrových kolon je zaviněna autonehodami. V neděli odpoledne jsem v jedné z kolon jel na D 1 od Humpolce. Vše se zdálo normální. Jen pár řidičů, kteří se cítili povinni využít sílu svých bouráků (již vím, kde se tento pojem zrodil) nás předjíždělo, ale jen do špatně zvládnutého objetí dopravní značky. No a už se stálo. Pár takových příhod a já nevydržel a sjel na Český Šternberk. Jenže tam bylo za chvilku také husto, tak jsem se vydal až ke Kolínu, pak na silnici I/38 na sever a najel na D 11, kde byla pohoda, i když i tam jsou opravy, ale jelo se s podivem plynule.

Tak jsem nabyl přesvědčení, že deset pruhů na D 1 nevyřeší problémy s bezohlednými a hloupými (asi nezkušenými) motoristy.

A upozorňuji Pražáky, že se už nikdy nenechám nutit k překročení předepsané "třicítky", protože jsem již dvakrát platil šest stovek (ale aspoň bez bodů).

19. 6. 2017 IR

*********************************

Jako samoděržaví

Není novinkou, že naše "hlava státu" je hulvát říznutý buranem, ale to, co předvádí nyní, přesáhlo všechna očekávání. Já neviděl přímý přenos, jen z poznámek vím, že je něco bomba, kterou mám jistě shlédnout.

Tak jsem to viděl v domnění, že jde o Blaníkův fórek, jenže to bylo míněno vážně. Jak si ten psychouš užíval připravené divadlo, bylo až zarážející. Patologická nenávist za nezvolení v roce 2003 (Sobotka ho tehdy nevolil, takž zvítězil Klaus) tu vyplula v plné síle. Asi tušil, že je to asi poslední příležitost, kdy může Sobotku ponížit, jenže on to ustál a asi tím získal zpět několik příznivců. Ze Sobotky opatrníka udělal Zeman Sobotku bojovníka, který jistě nemá co ztratit, takže klidně tu Zemanovu slípku, která mu snáší zlatá vejce, přece jen odvolá a je úplně jedno, jestli Zeman bude jednat dle Ústavy nebo podle vlastního výkladu.

Práci vlády a poměry ve Sněmovně to jistě zasáhne a já věřím, že se mnozí probudí. Sněmovna má jistě dost sil na to, aby "umravnila" Zemana, který se chová jako rozmazlený fracek.

Asi nemá smysl nyní dělat jakékoliv závěry. Musíme si počkat na výsledek. Jedno je však již dnes jasné. Celou šarádu rozehrál ochránce Babiše, který avizoval, že Babišovo odvolání považuje za nesmysl. Jen to trochu podělal divadlem se Sobotkou, který se snažil jít nejschůdnější cestou z celé lapálie s Babišovým působením ve vládě. Sobotka byl dlouho vstřícný, když ani po skandálu s Čapím hnízdem Babiše neodvolal. Byl to zjevně ústupek, který byl vnímám jako slabost. Když se objevila další řada podezření na čachry s dluhopisy, kdy si majitel firmy kupuje dluhopisy od své firmy, vypadá to nanejvýš podezřele, ale ono šlo "pouze" o nezdanitelné částky, jejichž výše se jen odhaduje. K tomu přibyly žaloby od těch, kteří byli spojením s Babišovou firmou připraveni o tu svou, což byla jeho metoda, jak úspěšně podnikat. Tak se zbořil mýtus úspěšného podnikatele.

K tomu se přidaly záznamy s pokyny redaktorovi, jak psát podle přání majitele média, což je ve svém důsledku skandální a neslýchané. Kdyby u nás fungovaly zákony, nebylo by dnes o čem hovořit. Babiš by byl dál šéfem nějaké firmy, ministrem financí by byl někdo jiný a vláda by řešila jiné věci.

Proč nechal Sobotka se Zemanem jmenovat Babiše do vlády, když se vědělo, že na Slovensku je veden jako agent StB, že podniká na úkor těch, kteří se s ním spojili, že nikdy neprokázal nabytí majetku. U Zemana jeho vstřícnost k bývalému agentovi chápu. Vždyť jeho kancléř je bez prověrky, kupuje vilu "za babku", tiskový mluvčí je bývalý pisálek Rudého práva, resp. jeho přílohy, nikdy neobjasnil setkání v Bamberku a jeho Lukoil náhle zmizel, když se začalo hledat, kdo je tu s ním spojen. Lukoil se náhle stal firmou MOL, která má čerpadla po celé republice, jejíž OR je čtení na celý den. Sobotka tehdy ustál Zemanův komplot ve snaze ho odstavit na nahradit ještě poddajnějším, proto Sobotka asi nedomyslel, že jeden ústupek se může rozrůst do více pater za cenu ustavení vlády, která byla slepencem všech neduhů.

Jako ve špatné komedii se nyní dozvídáme, že Městský úřad v Černošicích odložil vyšetřování nesrovnalostí v majetkovém přiznání vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše (ANO). Skutek, jehož prošetření žádal sněmovní mandátový a imunitní výbor, je promlčený.

.6. 5. 2017 IR

***********************************

 

Zeman důležitý za každou cenu - trapné žonglování Hradu se slovy

 

Dva titulky mi vnukly abych nahlédl trochu do "historie" kolem trapasu s návštěvou Zemana v Bílém domě. Ctěnému čtenáři předkládám trochu informací z tisku. Nic jsem nepřidával, jen seřadil.

1) KOMENTÁŘ: Trapné mlžení okolo Zemanova setkání s Trumpem - Jiří Pehe (Novinky.cz)

2) Mynář: Termín návštěvy USA budeme znát tři týdny před odletem, Merkelová musela na termín také čekat. (Aktuane.cz)

Zemanovi mají do Bílého domu pomoct lobbisté blízcí Trumpovi.

Hrad ve Washingtonu vyjednává s lobbistickou agenturou, aby zprostředkovala návštěvu prezidenta Miloše Zemana ve Spojených státech. Upozornil na to server Politico. Jak vyplývá z elektronické kopie dokumentu, kontaktní osobou za českou stranu je Zemanův poradce Martin Nejedlý. Podle mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka však žádná spolupráce nebyla podepsána, firma jen poslala nabídku, což podle příslušného amerického zákona musí nahlásit. Vyjednává to Nejedlý

Praha, Washington - Česká strana dělá vše pro to, aby se uskutečnila avizovaná návštěva prezidenta Miloše Zemana ve Spojených státech, která má být spojená s přijetím u amerického prezidenta Donalda Trumpa. Podle serveru Politico si Češi kvůli tomu dokonce najali lobbistickou agenturu SPG, která má právě podle serveru k Trumpově okolí blízko.

Podle dokumentu, který byl zveřejněn v americkém registru pro společnosti hájící zájmy cizích států, firma jedná přímo s prezidentskou kanceláří a kontaktní osobou je Nejedlý. Materiál obsahuje i dopis, který je adresován českému velvyslanci ve Washingtonu Hynku Kmoníčkovi.

Ředitel SPG Christian Bourge v něm píše, že: "Má tu čest oznámit spolupráci s Velvyslanectvím České republiky ve Washingtonu D.C. ve snaze zprostředkovat úspěšnou a produktivní státní návštěvu prezidenta Miloše Zemana". Z textu nevyplývá, že již byla podepsána smlouva, nicméně je formulován tak, že k předchozí dohodě muselo dojít.

"Děkujeme za čest sloužit vám a lidu České republiky," uzavírá dopis Bourge.

Od prosince ale okolo návštěvy panují jen zmatky. Bývalý šéf hradního odboru zahraniční politiky Hynek Kmoníček, nyní český velvyslanec ve Washingtonu, nejasnosti hájil tím, že Trumpův tým se teprve formuje, a že je tudíž těžké vše domluvit. Jde prý ale jen o detaily.

Opravdu? Bývalý český velvyslanec Petr Kolář před měsícem prohlásil, že podle jeho informací Zeman ve skutečnosti žádné oficiální pozvání do Bílého domu neobdržel. Podle Koláře, který se odvolal na vlastní zdroje, měl Trump Zemanovi říct, aby se spolu vyfotili, pokud Zeman bude někdy v USA nebo ve Washingtonu. Kolář varoval, že ani měsíc před údajně domluvenou návštěvou ve skutečnosti není domluvený formát, délka návštěvy, ba dokonce ani přesné datum.

11. dubna 2017 IR

*****************************

Co nám škodí? Svazování práv normálních občanů.

Začalo to docela nevinně. Sváděli jsme na Brusel vše, co nám bylo odpíráno. Pomazánkové máslo, rum, kategorizování velikostí banánů, okurek a já nevím co ještě.

Našim zákonodárcům se to tak zalíbilo, zvláště když jsme tiše neodporovali a trochu se přizpůsobili, že půjdou dál.

Pomazánkové máslo je nyní jen Pomazánkové (třeba) z Chocně, rum je Tuzemák a ve sklenici okurky jedné velikosti také bereme.

Naši zákonodárci začali "chránit" školáky před nebezpečím sladkostí, při čemž si nevšimli, že tím zodpovědným za zdraví dítěte je rodič. Divím se, že nezakázali prodej sladkostí v okruhu jednoho kilometru od školy. Dnes vyjdou děti do školy o kapánek dřív a koupí si svou svačinku cestou, tedy pokud jim ji maminka nepřipraví doma. Již ale nikomu nevadí, že prvňáci mají třeba k obědu bramborovou kaši s kosteleckou klobásou či jinou uzeninou.

Když jsem u těch školáků, často se řeší "problém" individuální výuky, kdy je povinná školní docházka pro děti na samotách takřka nedostupná. Tolika úskalími prochází rodič, který považuje za optimální vzdělávat své dítě sám. To si na něm zgustnou všichni dostupní úředníci.

Bezva fór jsou povinné maturity z matematiky. Jakoby byly školy, jejich ředitelé a kantoři nesvéprávní. Budeš maturovat z matematiky po dobrém nebo po zlém? Jak jsme byli nevzdělaní, dokud nám nevládli tito mudrci. Komenský se jistě v Naardenu obrací v hrobě, co vše se dá na školy ještě vymyslet.

Nebo povinný rok před nástupem do školy v mateřince. Ne vždy je zákon realizovatelný. Dostupnost předškolních zařízení není stoprocentní. Buď je školka plná nebo příliš vzdálená na každodenní docházku. Tu je každá rada dobrá. Dřív jsme mohli vymlouvat, že chybí prováděcí předpis, ale dnes bych to nazval na špatným přehledem o předškolních zařízeních, resp. o jejich rozmístění v regionech.

Za perlu ovšem považuji nařízení, kdo smí a nesmí mít otevírací dobu podle svého uvážení, což je čítankový příklad šikany, které jsme kdysi říkali buzerace.

Také již vím, kde se smí a nesmí kouřit. Jak daleko od zastávky MHD. Je mi líto kuřáků, kteří svými cigaretami, vlastně spotřební daní, živí ty darmošlapy ve Sněmovně. Já naštěstí od roku 1983 nekouřím, ale jen proto, že jsme se jako celá rodina tak rozhodli. Nikoliv zákon, ale my se rozhodli.

Co tomu říkají lékaři? Nic, jsou rádi, že mají od zákonodárců zaručené platy, na které de facto nemocnice nemají prostředky.

Také mi vadí zákonem, jak se nyní říká, legislativně, špatně ošetřené podnikání podvodníků. Třeba cestovka, která si nechá zaplatit draze dovolenou, kde na místě není nic zajištěno, tedy např. není zaplaceno ubytování nebo cesta letadlem zpět. Klient sice službu reklamuje, i soudní proces vyhraje, ale není, kdo by vrátil peníze, protože agentura zanikla a nebyla ani pojištěna. Cestovka sice již neexistuje, ale titíž aktéři si klidně založí novou, kde opět vesele okrádají dál.

Ale bude jistě líp. Sobotka slibuje, že jako mávnutím proutku zvýší i důchody, zaplatí zdravotníky a sníží daně drobným, kteří přežili nástup EET. Zaplatí to ti, kteří vydělají víc, takzvanou komunistickou progresivní daní. Bude prostě rozdávat všem, kteří uvěří a budou ho, resp. ČSSD volit. Pak to vyšumí, jako Bohumínská výzva. Sobotka si je jistý vítězstvím, což mi připomíná Paroubka, takže milý voliči, přemýšlej a nezapomínej (promiň, že Ti tykám).

Ještě malá vzpomínka na Železnou lady, která říkala, že problémem socialistů je, když jim dojdou peníze – peníze těch druhých.

Socialismus na nás již zkoušeli a jen líní a zvyklí za kus žvance poslouchat, mohou souhlasit se slibovaným Sobotkovým rájem.

Sobotka jistě nezůstane osamocen. I jiné strany a uskupení budou slibovat, takže bude z čeho vybírat.

Ještě je čas, ale uteče to jako voda a volby jsou tu coby dup.

14. 3. 2017 IR

***********************************

Kupředu levá aneb k vládě jedné strany

Ani se nechce věřit, že člověk zvolený za koblížky do Sněmovny Parlamentu České republiky, konkrétně za hnutí ANO 2011, se chystá změnit celý parlamentní systém, jakmile dostane dost hlasů, aby mohl bez koaličních hrátek vládnout celé zemi.

Kdo za to může? Přece my, voliči. Dáváme hlas tomu, kdo slibuje něco jiného, než ostatní, ale nikdo z nás nepřemýšlí, jestli to je realizovatelné a zda se chová podle toho, co hlásá. Jistě víte, že mám na mysli Andreje Babiše, kterému nelze upřít vynikající schopnost manipulovat lidmi i fakty. Obyčejné kauzy se díky jeho "upravovaným" výpovědím stávají hitem sezóny, což s podivem nikomu, tedy ani sympatizantům jeho hnutí/strany, vůbec nevadí. Dokonce ani voličům?

Čapí hnízdo je taková legrácka proti dluhopisům, které se dostaly na pořad dne až po zveřejnění v médiích, tedy v těch, která nevlastní. Nejsem ekonom, ale neumím si představit, že bych si kupoval dluhopisy své firmy za evidentně "neexistující" peníze. Aby všem vytřel zrak, jak jsme říkávali, tak se ohání tím, že napraví zákon, kterým mohl nedaněný zisk legalizovat, bude novelizovat a ostatní budou muset své zisky zdanit. Nikomu nevadí, že ten problém existuje již pár let a ani Babišovi finančníci se jím dodnes nevzrušovali. To jde "jen" o pár miliónků, ale to, co mě přimělo sednout ke klávesnici, je sjezd Babišovců, kteří ho do svého vedení zvolili 93 %. To je silný mandát a předsedovi narostla křídla a již v rozhovoru novinářům sdělil svou vizi o vedení tohoto státu.

Nevěřil jsem svým uším, když promluvil o tom, že po volbách, v nichž s velkou převahou zvítězí, vstoupí do vlády bez jakékoliv koalice. Bude mít dostatek hlasů, tedy mandátů, aby sestavit jednobarevnou vládu. Jak řekl, je to jediná cesta k efektivnímu vládnutí a schvalování bez dohadování se o jiných názorech. Aby se to ještě více zjednodušilo, navrhne Ústavní zákon, kterým se sníží ve Sněmovně PČR počet míst, tedy poslanců, na 101 (slovy: sto jedna). Počet senátorů jsem přeslech, protože se mi z toho udělalo nevolno.

Není to špatný nápad. Méně poslanců se lépe "přesvědčuje", tak firma Česká republika bude efektivně vedena. Korupce se rozplyne v nových zákonech o hospodaření, protože bude kozel zahradníkem?

Začalo mu to, tedy Babišovi, vycházet již nyní. EET je oním signálem, že s drobnými živnostníky lze bez obav zatočit. Tedy zákon je zákon a měl by zasáhnout i ty velké. O nadnárodních společnostech se dovídáme, že zisky odvádějí do svých zemí. Tedy "výhoda" strategických partnerů a daňovými prázdninami. My dodáme pracovníky, které by doma museli honorovat mnohokrát výše, než u nás, ale máme tu nabídku zaměstnání, trochu smutné, že?

Ne vše lze připsat Babišovi, ale již vládne dost dlouho, aby vše začal napravovat, říká-li si "spravedlivý".

Asi jsem to nevysvětlil dobře, ale je to můj apel pro všechny, kteří mají volební právo. Je to ve vašich, resp. v našich, rukou.

27. 2. 2017 IR

*******************

REALITA LÉKAŘSKÉ PÉČE

Je to jako vtip, ale není. Tady to tak vlastně léta funguje…!!!! Já ale znám výjimky, přesto věřím, že to nemusí být vtip.

Říká mladý lékař staršímu kolegovi:

"Těch chorob je tolik, jak je mám poznat?“

Zkušenější lékař se usměje a říká:

"Přijde kuřák, řekneš mu, že to má z kouření. Ožralovi, že z chlastu.

Přijde tlusťoch, hodíš to na obezitu. U chcípáka na podvýživu.

Když v práci dře nebo je sportovec, tak to prohlásíš za přetížení nebo přetrénování.

Usedlému řekneš, že je to z nedostatku pohybu.

Mladému, že jde o růstové problémy. Starému, že je to ve stáří normální.

A co máš říci masožravým, vegetariánům, opáleným a neopáleným, to už snad chápeš sám, vždyť na co bys jinak měl ten čerstvý diplom.

Vyúčtuješ si měření krevního tlaku a poplatky a hlavně mu nakonec předepíšeš hrst prášků od nejlépe platícího dealera.

Když přitom bude remcat, že mu minule po těch prášcích bylo hůř, a že mu nepomáhají, tak mu řekneš, že lékař jsi ty a ne on, že musí něco vydržet, že začnou zabírat až po delším čase, že je určitě bral nepravidelně nebo že je asi zapíjel alkoholem a ať je určitě bere dál.

Když bude hodně otravný, vyměníš mu je za prášky od druhého nejlépe platícího dealera, poznamenáš, že tyto už jsou ty vůbec nejlepší, že jsou ze Švýcarska a budeš se u toho tvářit, jako bys mu je platil ze svého."

Mladý: "No ale co když přijde zcela průměrný nekuřák?"

Zkušený: "No potom ho, podle své nálady, buď prohlásíš za hypochondra a vyhodíš ho hned nebo řekneš, že je to psychosomatické a přihraješ ho kamarádovi psychiatrovi."

Mladý: "Ale co když se ho ani potom nezbavím?"

Zkušený: "V takovém případě ho pošleš na kolečko odborných vyšetření. A máš od něj pokoj nejmíň na rok. A kdyby i to náhodou přežil a ještě se k tobě vrátil, už bude dávno mít jiné starosti, nevzpomene si ani, jak se jmenuje, natož aby tě otravoval, že chce nějakou diagnózu a léčbu."

Mladý: "Díky za rady, nepochybně ze mne bude také výborný lékař."

6. 2. 2017 IR

*****************************************

Jak to vlastně mohlo být?

Musím se vrátit do minulého století, kdy jsem byl svědkem zakládání České fonoklubu. Podmínkou registrace bylo svolení ministerstva vnitra. Byla to šedesátá léta, kdy byla podporována zájmová umělecká činnost. Tehdy byli fonoamatéři (blázni hrající si s magnetofony) roztroušeni po celé republice a "sjednocovalo" je soutěžení. Šlo o zvukové snímky, jejichž autoři, v případě vítězství, mohli s podporou úřadu ministerstva kultury cestovat na podobné soutěže do zahraničí. Známá byla Rallye Dijon, kde se setkávali fonoamatéři z celé západní Evropy. Pochybnosti o registraci fonoklubu tehdy jednoduše rozptýlila Gusta Fučíková slovy: "Odsouhlaste to. Alespoň je budeme mít pod kontrolou a také poznáme všechny členy." A právě tento motiv mi zazvonil v uších při zmínce, jak konfident StB zakládal Jazzovou sekci. Ano, budeme mít ty hlavní pod kontrolou a Srp bude mít zásluhu. Jenže on si začal myslet, že jde skutečně o jeho zásluhu, a tak se prozradilo jeho "krytí", proto ho pro výstrahu, že se nikdo beztrestně nevyváže, prostě zašili.

A tak bych toho hrdinu poslal do koutku na hanbu, aby se alespoň trochu zastyděl, když se ani těm, na které práskal, neomluvil...

25. 1. 2017 IR

**************************************

Poradíme se s právníky

To je již takový folklór hradních mocipánů. Jen tak namátkou se mi vybavuje rozsudek o omluvě Zemana vnučce Ferdinanda Peroutky. To, že si vymýšlel Zeman, se nějak svezlo na hradní administrativu. Tam prý právníci vymysleli jakousi kličku, proč to nemusí být omluva. Ani nabytí právní moci rozsudku hradem nehnulo, protože se soudkyně Zemanovi nelíbila. Mladá, nezkušená a žel, vzala v úvahu pouze fakta.

Trapná je již tahanice o Mynářovu bezpečnostní prověrku. Právníci také radí, takže Zeman může počkat až na verdikt nějakého soudu, který vydá usnesení, že to je vlastně jedno. Když prý vydržel bez prověrky tak dlouho, tak do konce Zemanova mandátu to již doklepe.

Zeman jmenoval do Etické komise pro 3. odboj svého kamaráda Karla Srpa, jenže... Premiér odmítl jmenování podepsat. A Zeman se dnes vyjádřil, že nebude rozhodnutí premiéra akceptovat. Potíž je v tom, že Zeman ani Srp nechápou, co Etická komise je, a vůbec, co a je a co není etické. Taky to budou řešit právníci?

Ústava je jen jedna a nikde se nenajde skulina, jak ji obejít?

Podrobněji se můžete seznámit s ústavními právy prezidenta na:

https://zakony.centrum.cz/ustava-ceske-republiky/hlava-3

24. 1. 2017 IR

**********************************************

Vyvážené či nevyvážené zpravodajství

Co očekávám od zpravodajství. Pokud možno pravdu o určité události. Nezajímá mě vyváženost zpravodajství, protože nevím, co to vlastně je. Chci informaci rychlou a objektivní. Vím, že objektivní vlastně neexistuje, protože v každé zprávě je "podpis" samotného zpravodajce nebo agentury. Již zde si musím vybrat, komu mohu věřit, resp. komu chci věřit. Každý z nás má určité zkušenosti s vnímáním zpráv určitého zdroje. Často pomáhá vlastní zkušenost s určitou událostí a zpravodajství o téže události. Já si "vytipoval" ty, kterým věřím víc než ostatním. Také jednotlivá média si časem zařadím a většinou se mi daří neměnit názor na tu či onu agenturu nebo vydavatele.

Proto nemohu souhlasit s názorem, že vlastník médií nemá vliv na zpravodajství a komentáře.

A jsem u vyváženosti. Jak může být takové zpravodajství vyvážené, když informuje o vrahovi, zloději nebo teroristovi? To má pak po zprávě, že byl zastřelen člověk, v zájmu vyvážení následovat zpráva kolik lidí nebylo zastřeleno, nebo postačí údaj, kolik dětí se v témže čase narodilo? Nezastřelených by však bylo více. Stejně tak zpráva o zloději by mohla být vyvážena číslem, kolik lidí současně nekrade. To však nebude vyvážené, protože (doufám) těch poctivých je přece jen více.

Zkusím to jinak. Je pořad o politikovi, který byl usvědčen ze lži. Pak se bude hledat těžko takový, který nelže. Události dne je možné také komentovat. Nemyslím tím, že si dva strejdové sednou do studia a formou otázek a odpovědí přesvědčují posluchače nebo diváky, kolika slovy umí hovořit o ničem. Navíc tázaný, řekněme odborník, před každou odpovědí přidá ehm hm nebo zachrochtnutí, což má působit jako důkaz přemýšlivosti.

Komentovat má komentátor, a to sám, řečí plynulou a srozumitelnou. Předpokladem je, že tématu rozumí a hovoří za sebe. Z toho plyne, že komentář není objektivní, ale podle "kvality“ komentátora se objektivnímu pohledu více či méně přibližuje. Procento objektivity se měří velmi špatně, zvláště při stranění pravé či levé části politického spektra. Větší procento objektivity přisuzujeme názoru, resp. komentáři bližšímu našemu pohledu na svět. Proto nemůže být komentář, se kterým souhlasí bez výhrady všichni. Já sám jsem z principu nedůvěřivý ke dvěma krajnostem. K mladému politologovi a starému borci se stokrát převlečeným politickým kabátem.

Také tu máme profesionální dezinformátory, celé weby jsou zaměřeny na protiunijní a protizápadní propagandu. Cílovou skupinou jsou lidé důvěřiví, méně vzdělaní nebo frustrovaní svými neúspěchy, za které viní instituce nebo konkurenci. Další skupinu tvoří závistivci, kterým je poctivá práce cizí. Obrana proti takové propagandě je velmi obtížná. Musím přiznat, že ta propaganda není hloupá, určitě by ji ocenil i sám Paul Joseph Goebbels. Jsou to často opakované lži, kterým se nakonec uvěří. Jsou "dávkované" po malých dávkách a narazí se na ně všude. Sociální sítě jsou spolehlivými šiřiteli. Tady si dělám "sociologický" průzkum, kde se mi ukazují ti, které jsem kdysi bral, jako že jim „čouhá sláma z bot“, a nyní vidím jejich rudá srdce. Nemusí jít přímo o komunisty. Jde ale o prosťáčky, kterým vyhovoval organizovaný život bez přemýšlení, a s trochou šikovnosti i bez práce. Oni pamatují dobu, kdy bohatý byl třídní nepřítel a dnes by jim měl "poroučet"?

V boji s propagandou mají naše média velký dluh. Tady asi hraje svou roli doba, kdy redaktor - zpravodajec studoval žurnalistiku a byl-li třeba jako dobrý komunista zpravodajem v Moskvě, snaží se nyní zmírnit nebezpečí propagandy v zájmu "objektivity", což je tak okaté, že tomu ani sám žurnalistický matador nemůže věřit.

Když má být v rozhlase či televizi rozhovor s nějakou osobností, měl by redaktor vědět o tázaném víc, než to, kdy se narodil a kolik medailí na svém kontě má. A měl by umět mluvit správně česky. Neměl by se snažit dokazovat, že jde víc o jeho důležitost, něž o hosta. Má-li u mikrofonu politika, měl by o něm vědět vše dostupné a neměl by se nechat vést politikem. On se má ptát a trvat na odpovědi. Na kvalitě otázek závisí fakticky výsledek. Divák či posluchač si z odpovědí udělá obrázek o politikovi sám. Potíž bývá v tom, že se politici snaží vykroutit z otázek, které považují za nepříjemné a snaží se vedoucímu redaktorovi naznačit, že by měl zasáhnout ve prospěch tázaného, tedy cenzurovat. Tomu se odjakživa říkalo omezování svobody projevu.

Jak vidno, na vyváženost v programu anebo jen ve zpravodajství lze žehrat, souhlasit nebo kritizovat, vždy stačí jen určit si úhel pohledu. A ten určuje, kdo je právě u moci. S výsledkem lze také naložit podle téhož klíče - odvolání nebo pochvala. Jenže kvalitu a objektivitu bez jakéhokoliv druhu cenzury nelze hodnotit jen v kanceláři lidmi, kteří jsou jmenováni politiky.

6. 1. 2017 IR

*******************************

Dal mi účtenku, ale já ho stejně nahlásím...

To není vtípek o EET, ale smutná realita. Vzal jsem si tu větu z PL. Udavači a závistivci. My to svalujeme na komunistický režim, ale já to vidím trochu jinak. Vybavilo se mi totiž tatínkovo vyprávění o příhodě v zubní ordinaci. Táborští pamětníci si možná vzpomenou na excelentního zubního lékaře doktora Závorku, u něhož byl tatínek za Protektorátu zaměstnán. Protože se o kvalitě práce doktora Závorky všeobecně vědělo, mělo to jeden negativní dopad. Chodili k němu i lidé z táborského gestapa a právě velitel Müller si při jedné slabé chvilce postěžoval. Že si kolikrát neví rady s tolika udáními, která mu přijdou na stůl. Kdyby toho nebylo, neměli by prý koho zatýkat. A právě ti místní udavači se stali po převratu horlivými a vozili Müllera v kleci po Táboře.

Jiný příklad. Soused Král byl tehdy přednostou na poště u táborského nádraží. Před válkou byl členem Vlajky, což bylo malé československé nacionalistické hnutí. Pro nás byl "vlajkař", což mu zůstalo jako vypálený cejch i za Protektorátu, i když se toho vzdal a stal se loajálním úředníkem. Mezi naším bytem a bytem Králů byla velmi průzvučná stěna, takže občas tatínka pozlobil otázkou copak mu napovídal Londýn. Rozhodně nebyl udavač, ale poznal lidi, kteří posílali udání na gestapo, podle rukopisu z jiných zásilek, které tamní poštou prošly. Tatínkovi se svěřil, že má jejich seznam, který předá "úřadům" v osvobozené vlasti. Jenže to nestihl, protože při vstupu prvních Rudoarmějců do Tábora, se někteří z Králova seznamu stali členy RG. Tedy revoluční gardy, která se časem stala rabovací gardou. Ještě týž den Krále odvedli z domu a bez soudu ho, za asistence vojáků Rudé armády, na náměstí pověsili, jako pomstu "Vlajce".

Až v roce 1950 byl pan Král rehabilitován, rodina dostala omluvný dopis podepsaný Gottwaldem, ale z udavačů se zatím stali vzorní straníci, kteří žili spokojeně a možná, že některý z nich je tu dodnes.

Babiš, bývalý agent, jistě ví, jak udavače inspirovat, jen nevím, kdy to skončí a kdo tomu učiní přítrž.

A jsem u té otřepané výzvy. Ano, musíme jít volit, aby nás bylo tolik, že moc, takových jako je Babiš, rozmělníme a oslabíme.
8. 12. 2016 IR

 

 

 

  *****************************************

Co blb, to názor aneb všichni rozumí politice

Také jsme říkávali, že tomu rozumí každý, kdo má díru do zadku.

Z naznačeného vyplývá nejen co Čech, to muzikant, ale i odborník na politiku. Přiznám se, že mám také názor. Domníval jsem se, že je dobré, když jde do vyšší a vysoké politiky vzdělaný a bohatý člověk. To proto, aby nebyl třeba v parlamentu pitomec nebo jen hochštapler, který bere politiku jako dobrou cestu ke zbohatnutí. Nejsem rád, že jsem se ošklivě zmýlil, přestože se říká, že mýliti se je lidské. Ale také jsem se zmýlil v tom, že jakkoli získané vzdělání je zárukou slušnosti u politika.

Opět zmýlená, ale je tu ještě pojistka – volby, jenže… I když je má paměť děravá, vzpomínám si, jak se chovali politici do roku 1989. Pravda, zjednodušili nám rozhodování. Samozřejmě mezi sebe nikoho nepustili. Funkce byly jako spojité nádoby ve velké laboratoři. Každý si mohl vyzkoušet funkci, kterou si dohodl a nikdo neodcházel. Šel jen na jinou funkci. Co bylo důležité, že jich zůstával stále stejný počet, bylo-li potřeba utvořit novou funkci našli se ti, kteří si vzali na svá bedra víc funkcí, a bylo po problému.

A jak jde život, i nyní je to stejné. Mezi sebe slušného nepustí. S trochou opatrnosti pustí poslušného a to podmíněně. Nikdo se dobrovolně funkce nevzdá, pokud nemá vyhlédnutou vyšší. Nyní mají šanci dostat se do struktur EU. Nikomu nevadí, že na EU nadává, ale už se těší, že EU dává a dost na výdaje, aby si tak užil moci.

Jak se stává z obyčejného jedince ve funkci neomezený a neomezitelný politik?

U našich předchůdců se stával vůdcem stáda samec, který si mezi ostatními samci dominanci vybojoval. A to s každým „tváří v tvář“. To se nyní také děje, ale již ne tak čistě. Někomu stačí koupit si celé stádo za 30 korun, někdo sliby, o nichž soudný člověk ví, že je to pouhý blábol, a někdo se pouze sveze se stranou, která právě vítězí. To se pak člověk stane někým vyšším ve svém společenství? Jít do politiky zbohatnout je normální, jít bohatý a nemít další nároky? To již také neplatí, ona totiž moc , tedy politická moc, je opojná a každý chce víc a víc. Jako politik má pak lepší páky na likvidaci konkurence, byť drobné, ale ten pocit je jistě úžasný.

Je to znát již od mateřské školky. Dítě dostane službu při obědě. Má dohlédnout, aby se: jedlo příbory, odnášely prázdné talíře k okénku a po obědě zastrčily židličky ke stolkům. A co se stane. Začíná ostatní popohánět, okřikovat, zkrátka buzerovat. Kdo byl na vojně, jistě si vzpomene na první převlékání do uniformy. To také dostal jeden z nás „na povel“ určitou skupinu, a už byl někdo vyšší, a protože ještě nevěděl, jak správně buzerovat, nebyl nijak „zlý“. To již velitel světnice, či družstva byl ostřejší. Co se však dělo před vánočními svátky, resp. při získávání volných dnů, to by se dalo srovnat jen se současným bojem o koryta.

Takže se nemůže nedivit, že člověk často zapomíná odkud vyšel. Za totáče byl dobrý dělnický původ. Dnes na to stačí jen „dobrý žaludek“. I bývalý tajemník, vexlák nebo i spolupracovník StB, není bez šance. Dokonce člověk obviněný z machinací je řádně zvolen třeba senátorem. Není bez zajímavosti, že si u nás testovaly firmy ze zahraničí různé hry, jestli nelze ošulit pravidla nebo ochranu proti kopírování. My jsme totiž experty na hledání skulin a nejlépe v zákonech nebo jen v nějakých pravidlech.

To jsem popsal jednu z etap našeho života, kterou můžeme nazvat před Zemano-Babišovou, kdy se daly, s trochou nadsázky, vysledovat jakési snahy o život podle pravidel a zákonů.

Nyní píšeme Novou dobu. Začala vlastně již v roce 2013 přímou volbou prezidenta.

Hlava státu byla v mých představách z dětství jakási zářná bytost, která je vzorem pro všechny občany. Dokonce si vzpomínám, jak se komunisté pokusili dehonestovat T. G. Masaryka, kterého si vážili mí rodiče i prarodiče. Pravda, nebyl ideální, ale to, co nyní máme na Hradě, přesahuje všechny společenské normy, které pro úřad hlavy státu vnímáme.

Nebudu opakovat, co všichni viděli nebo slyšeli v rozhlase či televizi, jen se pokusím hledat motivy takového jednání. Jistě to souvisí s poškozením mozku alkoholem a desetiletou přípravou na návrat do politiky. To když v roce 2003 dostal nejméně hlasů ve volbě prezidenta po níž utekl, jako malý kluk zadem z Vladislavského sálu, dal pohledem do kamery signál - já se vrátím! Na ten pohled nezapomenu a vždy si na něj vzpomenu při jeho výrocích na adresu těch, kteří ho evidentně nevolili. Chytrý a mstivý, toť pravá tvář hlavy státu. Povrchní pohled na jeho činy nelze brát jako státnickou hloupost. Je si velice dobře vědom své neodpovědnosti ve funkci prezidenta, proto si s celou republikou hraje, jako by mu patřila. Jedná přesně podle přání té skupiny, která ho zvolila. Za spolupracovníky si vybral takové, že by je ani komunisté za totáče nemuseli měnit. Líbí se mi mluvčí Ovčáček, který ví přesně, co si pan prezident myslí. Ani kancléř nevybočuje z řady. Je arogantní a také ví, že mu hrad i s hradní stráží patří.

I když Zeman má občas výraz nepřítomného opilce, ví jak konkrétního politika "pozlobit". Dokonce donutil šéfy horní i dolní komory Parlamentu ČR a předsedu vlády, vydat ponižující prohlášení o našem podřízeneckém vztahu ke komunistické Číně. Sobotka měl ještě za úkol odstavit Hermana z pozice ministra kultury po přijetí Dalajlámy na půdě ministerstva. Jenže JAK to udělat? Rekonstrukce vlády? Kejval Sobotka to zkusil, ale udělal jen radost Babišovi s ministrem zdravotnictví a Zemanovi za Dienstbierův výrok o opilci při čekání na výsledky volby v roce 2013, ale i za občasnou kritiku směřovanou k Zemanovi. Celá šaškárna se samozřejmě minula účinkem, protože za Hermana se postavil předseda s celou KDU-ČSL.

Kritiků má Zeman a jeho parta na Hradě docela dost. A že si někteří neberou servítky vyvolalo u lokajů znamenitou reakci. Navrhují zákon o hanobení hlavy státu a já nevím koho všeho se to má týkat. Nevšimli si, že říkáme, na hrubý pytel, hrubá záplata nebo, jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Zeman se ani nedovedl omluvit, jako chlap, za vymyšlený Peroutkův výrok a hledá, resp. jeho lokajstvo hledá cestu, jak se z kauzy vylhat. Krátce řečeno Zeman si začal, resp. jeho hospodský slovník byl v prvních Hovorech z Lán podnětem k napomenutí Radiožurnálu, že může dostat pokutu za vulgarismy ve vysílání. Byly první a poslední na Radiožurnálu. Tak se vykecává na soukromých médiích a veřejnoprávní media ignoruje. Když se o nich zmíní, tak jen urážkou. Jen zpravodajství se snaží informovat o dění kolem sebe. Vše má pod kontrolou? Zatím ne úplně, ale již jeho parta a Babišovci chystají novelu zákona, která je i jemu blízká. Bude mít média, pokud to ve Sněmovně projde, pod kontrolou a může jim již velet a kdykoliv jim jmenovat šéfy. Tedy něco jako kdysi ÚV KSČ, ale demokraticky!?!

Myslím, že se míra voličovy trpělivosti pomalu plní, takže spoléhám na volby a proto již nyní apeluji: Jděte všichni k volbám! Nevím sám, koho budu volit, ale jistě vím, koho NE.

3. 12. 2016 IR

******************************

Mé fantazírování?

Zeman, Ovčáček a zástupce čínského velvyslanectví zjistili, že bude v Praze Fórum 2000, kam by mohl přijet i dalajláma.

Jak zajistit, aby se tu dalajláma s nikým nesetkal?

Do země ho pustit musí, ale lze zavázat členy vlády, aby návštěvu dalajlámy ignorovali.

Slabým článkem v tomto řetězu je ministr kultury, který má církve v referátu.

Existuje páka, jak ministra přimět, aby se vůbec s dalajlámou nesetkal?

Ovčáček "vygooglil" strejdu v Kanadě, který by mohl být vhodným objektem pro manipulaci s ministrem.

Ministrovi oznámí, že strejda může dostat náš nejvyšší řád. O podmínce pro udělení, není zatím nic řečeno.

Forejt telefonátem do Kanady informuje strejdu o vyznamenání.

Strejda se chystá do Prahy, ministr se to také dozví.

Vše je připraveno, již jen zbývá sdělit ministrovi, že se nesmí setkat s dalajlámou, pokud má být strejdovi vyznamenání uděleno.

To se stane na Slovensku. Jen tak mimochodem, mu to do ouška sdělí Zeman, že pokud se ministr setká s dalajlámou, strejda nic nedostane.

Čeká se na příjezd dalajlámy a čeká se také na podpis předsedy vlády pod seznamem oceněných.

Ministr dalajlámu přijal.

Předseda vlády následující den podepisuje již upravený seznam oceněných.

Strejda je problém náš a dalajláma zase Číny. Ta se zlobí.

Naši čtyři pandolízalové ji chlácholí prohlášením, o kterém instituce, jejichž jménem to podepsali, neví, proto se, mírně řečeno, někteří politici podivují nad tou nesmyslnou servilitou. Pro Čínu jsme prcek, který má být jen poslušný. Slíbené prebendy pro naše pandolízaly a investice/neinvestice u nás jsou asi také "ohrožené", ale Číňan chce víc. Ne na zadek, ale na kolena, a to jen proto, že jsme klíčem k EU?

Jenže strejda mezi tím přiletěl a dozvídá se, že mu "medajli nedajli".

Po příletu do Prahy v letištní hale strejda, osmaosmdesátiletý Jiří Brady, na improvizované tiskovce potvrzuje, že mu skutečně byl metál slíben, podrobnosti mu měly být sděleny po příletu.

A roztáčí se kolotoč lží, výmyslů a nepravd. Protože se hlupáci nedomluvili, nebo zapomněli, co chtěli nebo měli říkat, jejich verze se liší, a navíc je mění v domnění, že posluchači jsou stejně hloupí jako oni.

Část politiků a slušných činitelů, ve snaze zčásti vylepšit obraz současné politické situace, volí alternativní řešení.

Je to hra o strýčka, dalajlámu nebo Čínu? Asi se ohnula páka na ministra kultury.

Existuje na to jednoslovné vysvětlení - shitstorm, což je angloamerický výraz pro situaci, která se, ač dobře vymyšlená, vymkla kontrole.

Kauza se dál povalí naší scénou?

Každý si na ní přihřeje svou polívčičku a mezi tím se zapomene, že tu byl moravský rodák, který přežil holokaust a utekl před komunisty do Kanady, drobný Jiří Brady, který si odnesl tolik metálů, že to ani Zeman nevyváží přiblblými sliby, ústy svého Ovčáčka.

2. 11. 2016 IR

************************************

Zemanova cesta za slávou

Nic se neděje náhodně a on, jako bývalý komunista, inženýr a pracovník prognostického ústavu, to moc dobře ví.

Jeho politická hvězda zářila již od počátku nové éry naší republiky. Svým umem vybírat bonmoty v pravý čas publikované, svým šarmem a způsobem mluvy, se stal známou osobností v politickém světě. Nikomu nevadilo, že si občas ždrnkne, jen když se s ním svezl. O peníze, i o ty přislíbené, nebyla nikdy nouze. Jeho touhu po větší moci podporovali kamarádíčkové, kteří se chtěli také na vlně politiky svézt.

A tak až v roce 2003 při volbě prezidenta došlo ke zlomu. To se 24. ledna volil prezident. Kandidáty tehdy byli: Václav Klaus, Jaroslava Moserová a Miloš Zeman.

Tehdy nikdo v prvním kole nedostal dostatečný počet hlasů. Pozoruhodný však byl velmi nízký počet hlasů pro Miloše Zemana, který navíc ještě před vyhlášením výsledků prvního kola Španělský sál spěšně opustil. Tento fakt byl velkým vítězstvím Vladimíra Špidly. Já to viděl v televizi a již pohled do Zemanových očí dal všem na srozuměnou, že to nevzdá. Po více kolech se nakonec stal prezidentem Václav Klaus.

Prognostik začal na odvetě pracovat. Všechny uchlácholil, že jde do politického důchodu. Ve straně, která sestávala z jeho příznivců, byl čestným předsedou. Ta volebními úspěchy také nehýřila, což bylo nepodstatné. Deset let, jako mstitel, pracoval na svém návratu. Vypracoval všechny varianty pomsty a jistě určil i pořadí. Jen ty, kteří ho tehdy nepodpořili, si nechává na konec. Je to "jeho" ČSSD.

Aby nebyl odkázán na volbu Parlamentem, tiše podporoval ty, kteří mohli hlasovat pro přímou volbu prezidenta. Lukoil a "drobní" sponzoři byli zárukou, že peníze nebudou problém. Také spojenci se v politice našli a Klaus, tedy moc chytrý Klaus, který již nemohl být volen, jako jediný, dobře znalý Zemanovy povahy, věděl, jak se "odměnit" svým kritikům. Přece se říká, zlatý Klaus, ne? Ani Klaus nehodlal jen tak opustit politiku, takže výmysly očerňující protikandidáta v druhém kole volby, pomohl Zemanovi k vítězství v očekávání, že Miloš také nezůstane dlužen.

Tak byl zvolen. A ještě před uvedením do úřadu se chovala celá jeho rodina jako majitelé Hradu, jako malé děti. Což zaznamenali někteří nepolitici, kterým se dnes hanlivě říká pražská kavárna.

A po uvedení do úřadu to propuklo.

Zrušil jmenování velvyslanců již schváleného ministerstvem zahraničí, prohlásil, že ústavní zvyklosti nic neznamenají, a obklopil se vydíratelnými kývaly. Mluvčím je bývalý šéfredaktor Haló novin, přílohy Rudého práva, kancléř s máslem na hlavě, o němž věděl, že neprojde bezpečnostní prověrkou a poradci, o nichž před volbou deklaroval, že nepotřebuje, jsou z okruhu ruské ambasády a dnes i čínské.

Velmi přesvědčivě pracuje s vymyšlenostmi o prospěchu z obchodních styků s Čínou a Ruskem.

Vyvěšení vlajky EU na Hradě bylo trapným gestem, které mnozí pochopili pozdě. O EU nejde, resp. o nás v EU, ale o nahlodání struktur EU poznámkami, co nám EU přikazuje. To, že nám Čína určuje, s kým se smíme stýkat a s kým ne, je již na pováženou, ale on dělá mrtvého brouka a nechá Ovčáčka, mluvčího, aby si v té kaluži vymáchal čumák sám.

A jsem u 28. října, nejdůležitějšího svátku naší republiky. Zeman si z jeho oslav dělá svůj soukromý mejdan a z tradičního udělování státních vyznamenání prostředek k vydírání některých politiků. Je to nedůstojnější víc, než když se připotácel ke korunovačním klenotům po návštěvě oslav vítězství na ruské ambasádě.

Trapnosti, kterých se dopouští nelze všechny podchytit. Jako v hospodě IV. cenové skupiny se vyjadřoval v přímém přenosu českého rozhlasu z Lán, kdy rozhlasu hrozila pokuta za odvysílání vulgarit.

Jeho nesoudnost je do nebe volající, když jede na schůzku s komunisty na Rhodos, zatímco světoví státníci jedou na pohřeb jednoho z nich.

Nikdy nebude váženým ve světě, i když se holedbá odkazem TGM. Tak třeba ve Sněmovně jako tehdejší předseda vlády označí Svatého Václava za zrádce a po letech ve Staré Boleslavi nabádá, abychom se vrátili ke kořenům křesťanství.

Letos opět vzpomeneme 17. listopad, který si loni Zeman také přisvojil. Dokonce tvrdil, že byl v devětaosmdesátém na Albertově a celý ten masakr zlehčil, jako hru s milicionáři.

Pravda, byl zvolen a užívá si to. Já věřím, že ti, kteří ho nevolili, a bylo jich pět miliónů, tentokrát přijdou. Je jedno koho budou volit, ale není jedno, koho volit nebudou.

25. 10. 2016 IR

***************************************

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře, za našich mladých let...

Lidová písnička, na kterou si vždy vzpomenu při debatách, jak to dříve bylo pro našince jednoduché.

Já vnímal obecné věci až od Protektorátu, kousku II. republiky a následně totalitního socialismu. Ano, bylo vše jednodušší. Kdo držel hubu a krok a nevyčníval z davu, žil v relativním klidu. Nemusel si dělat starosti s výběrem informací, protože mu je dodával státní aparát z rádia a v novinách. Ze světa mohl vidět záběry v žurnálu v kině před hlavním filmem.

Žilo se spíše v rodinách a setkávali se přátelé jen z blízkého okolí nebo kolegové v zaměstnání či spolužáci. Za Protektorátu cestovali jen totálně nasazení do Německa. Za totáče na dovolenou do "spřátelených" států a hlavně k moři.

Za Protektorátu jsme si dávali pozor na udavače, což se obtížně rozlišovalo za totáče, protože se někteří pokoušeli hledat prospěch v tom, že o někom třeba řeknou, že je proti režimu. Děti věděly, že se doma mluví jinak než ve škole, hlavním heslem bylo: "Co se doma uvaří, to se doma sní!" Přesto se o nás dozvídali víc od dětí vedoucí pionýrských táborů při zábavných večerech u ohně, kde z dětí vtipnou formou získávali jakékoliv informace. Jakékoliv? Jen takové, aby zaměstnanci naznačili, že o něm vědí víc, než co napsal do životopisu. Tím ho mohli lépe ovládat a byl mnohem poslušnější. Někdy šlo jen o drobnosti, ale ten pocit moci, který si na nás užívali, těm ubožákům stačil. Možná, že toto mnohým dnes chybí, proto si pochvalují bývalý režim. Sama hlava státu jim v tom nahrává, protože svými výmysly a dezinformacemi víří "veřejné mínění" a náhled na inteligenci a vzdělanost.

Abych zůstal u prostých věcí. Tak třeba nakupování bylo přece mnohem jednodušší. Dva druhy sýrů, tmavý a světlý chléb, dva druhy mléka v lahvích a dva v igelitu. Řezník a zelinář byli nejváženějšími osobami a každý se snažil být s nimi zadobře. Když třeba řezník či zelinář odmítl z neznalosti členku občanského nebo uličního výboru, mohl s jistotou čekat šťáru, což se udrželo i do dnešních dnů, byť z odlišných důvodů.

A mládež? My byli prostě za mlada lepší, ale totéž staří říkávali i nám. A tak by to asi šlo až k Adamovi a Evě, kdyby...

Nic není, jak to bývalo, ale sám si rád představuji ve svých vzpomínkách, že jsme byli k sobě ohleduplnější a víc jsme drželi při sobě. Možná mezi námi nebylo tolik násilí. Nebo jsme spíš neměli tolik informací jako dnes.

Často se objevují zmínky o cenách dnes a za totáče. Koukl jsem se třeba na dnešní ceny a svůj důchod ve srovnání s mým hrubým platem po patnácti letech v zubní laboratoři. Dnes si mohu koupit dvakrát tolik benzínu, třikrát víc mléka a třeba šestkrát víc šunky z důchodu, než jsem si mohl dovolit za totáče z platu. Vím, že to je trochu jinak, ale když vidím reklamy na půjčky a v té souvislosti počty lidí, kteří pro nesplácení přišli o střechu nad hlavou, myslím, že to je o nezodpovědnosti. Je to asi také důsledek minulých let, kdy se nikdo nenaučil starat se sám o sebe. Soudruzi mu vše nadiktovali a on jen vegetoval. I ti, kteří si stěžují na malé důchody, by se měli zamyslet nad minulým životem. Kdo měl malý plat, jako třeba já, tak mohl, nebo spíš musel, pracovat na další úvazek. Někdy mi manželka vyčítala, že pracovat o sobotách a nedělích není přínosem pro rodinu, jenže to bych musel mít možnost výběru.

Jsem ve výhodě, že dnes nemusím řešit otázku zaměstnání. Ono je to stále o volbě. Buď se vykašlu na vzdělání, budu se poflakovat a občas si skočím na melouch, který ani nepřiznám, anebo se mohu vzdělávat a mít možnost výběru.

V těchto dnech si shodou okolností připomínáme nedožité osmdesátiny Václava Havla. Těší mě, že i dnes najdeme mezi politiky takové, kteří se nestydí přiznat, že věří ve vítězství pravdy a lásky. I já v to věřím. Je škoda, že současný prezident vyznává opačné hodnoty. Proto se mu nikdy nedostane takového uznání ve světě (kromě Ruska, Číny a KLDR) jako Václavu Havlovi. Ale, co mi není jasné, že se v průzkumech u nás těší velké oblibě. Buď jde o účelová data nebo, a to by bylo horší, současná společnost dospěla do podobného stavu, jako Německo vzývající Hitlerovu rasovou nenávist, kterou okrášlil národním socialismem, což ve výsledku vedlo k válce. Poslední Zemanův výkřik o deportaci nepolitických imigrantů na pusté řecké ostrovy tomu dal korunu.

A mám tu krajské volby. Važte své hlasy a nezapomeňte, že se většinou krade a švindluje na krajské úrovni, i když všichni viní vládu a TY OSTATNÍ.

Dokud vše vidíme jen jako MY a ONI, nezlepší se mnoho a pravda bude pomalu hanlivým slovem, o lásce nemluvě.

 

5. 10. 2016 IR

*****************************************

O našem boji proti byrokracii.

Každá strana v předvolebních heslech slibuje zjednodušení styku občanů a úřadů. Navrhují se nové zákony, které by mohly vést ke snížení počtu úředníků. Zkušený volič ví, že jde pouze o "kosmetické" úpravy. Často se divíme, jak je to možné, protože neznáme "zákony“ C. N. Parkinsona z roku 1957. Je to velmi jednoduché. Práce se rozrůstá tak, aby vyplnila dobu, která je k dispozici pro její vykonání (ani malé množství práce nevede ke vzniku volného času, nýbrž je rozloženo na celou pracovní dobu). Úředník chce rozmnožovat své podřízené, nikoliv konkurenty; úředníci si navzájem přidělávají práci (počet zaměstnanců úřadu stoupá, aniž by se to projevilo na jeho efektivnosti). Délka a složitost jednání je přímo úměrná znalostem jednajících o daném předmětu jednání. Na příklad, miliardový rozpočet na atomový reaktor se schválí snadno, ale o vybudování přístřešku pro kola zaměstnanců, se jedná komplikovaně a dlouze.

Až v roce 1969 formuloval L. J. Petera zákonitosti služebního postupu. Je to vlastně prosté a zná to jistě mnohý z nás. Projeví-li se zaměstnanec jako schopný, je povyšován tak dlouho, až dosáhne postavení, na které nestačí. Za určitou dobu bude tedy v úřadě každé místo zastáváno pracovníkem, který je nezpůsobilý je vykonávat. Administrativa zatím funguje pouze proto, že je v současnosti ještě dostatek úředníků, kteří to "nedotáhli“ na místo své nezpůsobilosti.

Z uvedeného je patrné, že nemusíme, ba dokonce nesmíme, věřit řečem o odbourávání administrativních překážek.

Při jednání s úřady přeji úspěch.

 

9. 8. 2016 IR

********************************

Nejsem super star

Jsem jen stár, a to víc než osmdesát let. Zažil jsem mnoho nátlakových akcí za totáče i dnes, ale vždy se vše dalo odmítnout.

Počítač je mé potěšení, tedy byl, do současných trampot. Divil jsem se při čtení příběhů o „šmejdech“, že někdo může hloupě naletět, ale to, co zažívám nyní, překonalo všechny levárny šmejdů. Jde o Windows 10, o který nestojím a který stále odmítám, jenže poslední noční útok mě svou formou rozzlobil až tak, že raději přejdu od Windows na Linux, kde se mí kamarádi cítí bezpečněji než u velkého bratra Microsoftu.

Začalo to záhadnými problémy se zapínáním a vypínáním počítače. Jakoby mi tu v noci řádil počítačový naschválníček, jak by řekl František Nepil, a teprve tuto noc jsem ho „chytil“.

Windows 10 se nabízí už přímo zločinně, protože se nedá odmítnout a ani zrušit. Naštěstí jsem se naučil „Print Screen“, čehož jsem využil. Rozespalost okamžitě přešla a já prostě odpojil kabel a restartoval. Dceřin noťas mi nabízí spojení „se světem“ do doby, než budu mít počítač převedený na bezpečný Linux. Jindy bych se nezmiňoval o svých počítačových trampotách, kdybych necítil nutnost informovat čtenáře o této sprosťárně. Je až neskutečné, jak beztrestně firma vnucuje program, který je paskvilem všeho, co dosud „vytvořila“.      

20. 5. 2016 IR

***************************************************

Den vítězství

Blíží se den konce II. světové války v Evropě a přestože to není "kulaté" výročí, jistě se budou konat všelijaké "vzpomínkové" akce. Na tradiční s kladením věnců jsme již zvyklí. Putinovy Noční vlky, jejichž demonstrativní jízdu Evropou, však vnímáme jako vyslance samotného Putina. Možná je to jen předvoj a současně varování před silou rodícího se nového SSSR.

Sám Putin zná válku, jejíž konec oslavujeme, jen z vyprávění (souběžně se Stalinem žil jen 151 dní) a nemá ponětí, o čem mluví, když vyhrožuje úderem. Byl v období srandovní studené války nasazeným agentem KGB ve východním Německu-NDR, kde pouze piklil, jako v té době všichni. Trochu to nyní zlehčuji, ale to, co hledal, tenkrát živilo mnoho prodejných a loajálních občanů. Dnes by se vše jednoduše "vygooglilo".  

Dodnes jsem přesvědčen, že k té válce nemuselo dojít, kdyby se Hitler a Stalin nechtěli stát vládci Evropy. Stalinova touha po moci byla tak silná, že podpořil Hitlera v jeho úmyslech.

Byl to „Pakt Ribbentrop-Molotov“, prakticky smlouva o neútočení a rozdělení oblastí vlivu v Evropě (Rumunsku, Polsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Finsku) mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939.

Pojmenování paktu vzniklo z příjmení dvou vyjednavačů: Hitlerova ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa a Vjačeslava Molotova, který byl lidovým komisařem (ministrem) zahraničí v stalinském Sovětském svazu.

 Již 1. září 1939 Hitler napadl Polsko a od 17. září ho podpořili společným útokem Sovětský svaz a Slovensko. Pouhý měsíc trvala likvidace Polska

Jenže v červnu 1941 Hitler napadl nepřipravený SSSR. Výsledek známe a jen úhel pohledu na historická fakta určuje akcent na tu či onu stranu. Kdo a jaké měl zásluhy na vítězství, se bude do nekonečna řešit, protože po bitvě je každý generál.

Ti, kteří podcenili Stalina, si mohou i dnes drbat hlavu, protože jeho konečným vítězstvím bylo dohodnutí sfér vlivu v Evropě. Co si Stalin v roce 1939 dohodl s Hitlerem, naivně odkýval v Jaltě v roce 1945 Stalinovi Roosevelt a další účastníci.

Jestliže jsem v úvodu zpochybnil činnost agentů KGB ve studené válce, tak je nesmím podcenit před koncem a po konci II. světové války, kdy tu pracovali jako tiché myšky, abychom se ani náhodou nepřiklonili k Západu, když Východ nám sliboval světlé zítřky.

Již příkaz odmítnout Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy, byl jeden prvních signálů naší "poslušnosti". Nikdo nechce přiznat, že právě Marshallův plán nastartoval ekonomický "zázrak" Německa, kde je dodnes o stupeň vyšší životní úroveň než u nás po budování socialismu se světlými zítřky. I ve východní části sloučeného Německa se nedaří rychleji západ dohonit. Ten Neruda měl pravdu, když řekl: " Kdo chvíli stál, již stojí opodál - den žádný dvakrát se již nenarodí, čin dvakrát neuzraje".

3. 5. 2016 IR

************************************************

Parta  prognostiků a sametová revoluce.

 

     Nikdy by mě nenapadlo vracet se k začátkům nové éry našeho státu, kdyby Miloš Zeman nenazval Bakalu druhým Koženým.

     Jak se mohl stát Kožený boháčem, který okradl naivní občany věřící hláškám o tom, jak si Kožený vede a doporučením jeho fondů?

     A Bakala, ten také využil zákony, které právě prognostici připravili tak, aby se mohli množit boháči. Tehdy se vžilo ujištění o neviditelné ruce trhu. Jenže ne všichni měli stejné šance na „startovní“ čáře.

     Kamarádi, rodinní příslušníci a vlivní (dnes jako VIP) již v roce 1987, kdy byl založen Prognostický ústav na radu KGB, přesněji Andropova, věděli, že se mají připravit na možný převrat. Signálem mohla být „perestrojka“ v SSSR, kterou Slováci trefně nazývali prekabátěním. Okolními státy vřely změny a nepokoje, jen zde jsme stále čekali. Ani návštěva  nového člověka Kremlu, Gorbačova, nic nepřinesla..

     Jednou z mála známých předlistopadových publikací, a patrně klíčovou a nejvýznamnější publikací Prognostického ústavu vůbec, je dokument „Souhrnná prognóza ČSSR do roku 2010“, vydaná Prognostickým ústavem v roce 1988 s uvedeným autorstvím „Valtr Komárek a kolektiv“, přičemž složení kolektivu nebylo nikdy zveřejněno.

Mohu se jen domýšlet:  

Vladimír Dlouhý (bývalý člen KSČ, bývalý ministr)

Jiří Dolejš (členem KSČ byl od ledna 1989, dnes KSČM)

Karel Dyba (bývalý ministr bez portfeje)

Zdeněk Hrubý, (byl náměstkem místopředsedy vlády a bývalého ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD). Horolezec, zahynul během expedice. R.I.P. )

Tomáš Ježek (bývalý člen KSČ,bývalý ministr a bývalý předseda Fondu národního majetku.)  Václav Klaus (ministr financí, předseda vlády, prezident)

Rita Klímová (v roce 1968 vyloučena z KSČ, externě jako překladatelka a ekonomka, manželka reformního komunistického politika Zdeňka Mlynáře.)

Karel Koecher (bývalý člen KSČ, agent STB a KGB)

Valtr Komárek – (bývalý člen ÚV KSČ, vedoucí ústavu, bývalý poradce Che Guevary)

Karel Kouba

Josef Kreuter

Jiří Mihola – (poslední ředitel, KDU-ČSL) 

Jan Mládek (bývalý člen KSČ, současný ministr)

Miloslav Ransdorf (bývalý člen KSČ, Demokratického fóra komunistů a nyní KSČM, poslanec EU, zemřel v lednu 2016)

Miroslav Singer (guvernér ČNB)  

Adolf Suk 

Jaroslav Šedivý (bývalý ministr, překladatel do ruštiny sovětského poradce) 

Zdeněk Tůma (bývalý ministr, guvernér ČNB) 

Růžena Vintrová – (zástupkyně ředitele (1984–1993), absolventka Fakulty statistiky Leningradského finančně-ekonomického institutu, laureátka Ceny Milady Paulové za rok 2010 v oboru ekonomie. Zemřela v roce 2013)

Miloš Zeman (během Pražského jara (1968) vstoupil do KSČ, později vyloučen, pracoval do listopadu 1989 jako prognostik v jiných organizacích, v Prognostickém ústavu působil v letech 1990–1993, předseda vlády, prezident)

     Přesto, že byl dokument vypracován na přímou objednávku a pouze pro interní potřebu ÚV KSČ, byl diskutován i na tehdejších neoficiálních ekonomických seminářích.

Také se dostal do rukou disentu, což je asi zlomyslnost nebo otevření „zadních vrátek“ pro případ pádu režimu, jehož zaostalost byla neúnosná.

     V té době bylo ve hře víc hráčů. Disent a obyčejní nespokojení a - studenti. Mládí, které neznalo kompromisy nás „dospělých“. 17. listopadu 1989 se jich na Albertově sešlo dost, aby zmobilizovali bezpečnostní složky, které měly za úkol nepustit studenty na Václavské náměstí. Popisovat sled klíčových událostí je jistě zbytečné. Každý ví, co se dělo.

     Výsledkem byla „sametová“ revoluce, resp. snaha o převzetí moci jinou garniturou KSČ.  Co naši prognostici podcenili, byl vliv nenápadného kulisáka s malou vadou řeči, za kterým se vydaly davy a inteligence. Ten kulisák byl Václav Havel a jeho slabostí bylo pojetí celého převratu. Byl také dramatik a humanista, tedy člověk nevhodný pro vládnutí, ale zvládl to. Zatím naši prognostici čekali, jak to dopadne, a byli připraveni v pozadí. Ani jejich obavy z vojenského zásahu se nepotvrdily. To poznali až na Letné, tak se podle svých úvah postupně zapojovali. Výborný rétorik Zeman při besedách perlil daty o všem možném, která si bravurně vymýšlel. 

   „Sametová revoluce“ nebyla revolucí, ale předáním moci. Tím však nezapomínám na studenty z roku 1989 a poctivé disidenty, politické vězně a oběti komunistického režimu.  O výraznější účast prognostiků se postarala Rita Klímová z Prognostického ústavu, která pomohla Václavu Klausovi do Občanského fóra.

   Celá 90. léta jsou na předních místech naší politické reprezentace lidé z Prognostického ústavu. Lidé z okruhu Václava Havla a disentu v dobré víře sekundovali. Všichni se zaštiťovali jménem Václava Havla, který byl známější v zahraničí než doma, což se rychle změnilo.

     Spustila se velká privatizace pod taktovkou Václava Klause i přes pochybnosti některých předních ekonomů. Peníze a důležité informace však měli hlavně komunisté, prognostici, veksláci apod. Zde zaznamenáváme první ekonomické tunely.

     Za velkou chybu  celého vedení považuji minimální potrestání bývalých komunistů z KSČ.  Miloš Zeman předsedou Poslanecké sněmovny, zákonodárců mohl již jako vševěd zapracovat na zákonech, které by omezily, ne-li znemožnily čachry s topnými oleji, rumovou či lihovou aféru. Úniky daní na neznámé a nedohledatelné účty atd.

     Nezapomínám na spolupráci dvou prognostiků v „opoziční smlouvě“ a ani na Bamberskou aféru, dodnes (jako vše kolem Zemana) neobjasněnou, a na další problematické privatizace. Zeman byl stále  aktivním členem ČSSD také při porušení Bohumínského usnesení (opět nic nového) o nemožnosti spolupráce s KSČM. Až po neúspěšné kandidatuře na prezidenta „odchází“  na Vysočinu, kde se tiše připravuje na triumfální návrat. Již hraje o Hrad, kde pomohou „staří“ známí v čele s prognostiky, kterým účel posvětil prostředky (mám na mysli neověřené pomluvy protikandidáta). Také tu jsou vděční sponzoři, mezi kterými jen z pouhé skromnosti, nezveřejnil Lukoil.

     Je vlastně nemožné všechnu špínu, spojenou se Zemanem a jeho „kamarády“, vysledovat. Musel bych se vrátit do prvních let (1988) a cílů Prognostického ústavu. A to pomíjím provokativní(?) úkoly, za které považuji podporu bývalých příslušníků StB.  V jeho okolí jsou stále lidé aktivní v totalitních letech (Nejedlý), problémy s prověrkami, hrubosti, otočení zahraniční politiky hradu (neoficiální zahraniční politiky) na východ, účasti na akcích Ruska v době sankcí, pochybné schůzky s lidmi napojenými na bývalé bezpečnostní složky SSSR, podpora prolomení těžebních limitů (Jan Mládek, další prognostik), napadání novinářů. Využívání nálad ve společnosti k seberealizaci a vlastní podpoře. Poprvé vyznamenává v roce 2015 bývalého funkcionáře KSČ, popírání zločinnosti bývalého režimu a další sporná rozhodnutí a komentáře.

     Tak ten Bakala má víc „naspořeno“, než Zeman? Proto se to našemu vševědovi nelíbí?

23. 4. 2016 IR

*****************

Švejk by se radoval

Jen chci dodat k velikonočním "manévrům" policie na našich silnicích.  Domníval jsem se totiž, že to je kvůli naší bezpečnosti, ale jak cestuji okolím Prahy, viděl je všude, ale na mostech, tedy tam, kde by "nezodpovědní"  jedinci mohli umístit jakýkoliv transparent, který by se znelíbil Zemanovým hostům. Nebýt to vážné, považoval bych to za debilní rozkaz Hradních lokajů.

31. 3. 2016 IR

***************************

Síla slova

Již si nevzpomínám, kdy jsem slyšel nebo viděl toto rčení:

"Slovo bylo dáno člověku, aby zakryl svou myšlenku."

Slýchám i vídám mnoho slov, kde není myšlenka k nalezení. Bývají to různé výkřiky proti někomu či něčemu, co pisatel skutečně nechápe. Jiné je to u hesel, kterými jsou zmanipulováni lidé v davu. Píši dav, ale mívá to spíše charakter lůzy.

Slovo jako zbraň je také velmi využívané ve všech oborech lidské činnosti. Je to politická propaganda, pomluvy  či dezinformace různého druhu. Existují také slovní útoky, jejichž smysl má zdánlivě racionální základ. Nebudu polemizovat s kritikem, který psal jistě na objednávku. On se totiž stále, jako za komunistů, v naší socialistické komunitě úspěch neodpouští. Jde o nově zpracovaný Divotvorný hrnec.

Uvedu příklad. Redaktor zdánlivě seriozního deníku jde do divadla, konkrétně do Semaforu, kde shlédne několik minut od začátku představení. Že tam šel s jasným cílem, je znát na tak zvané kritice celého představení.

Píše: „Už to není jen trapné nebo nechtěně směšné. Je to prostě smutné pozorovat Jiřího Suchého, jak jej jeho okolí zjevně není schopno ušetřit ostudy, jež si úspornými pokusy zůstávat na scéně a vyrábět humor uštědřuje".

Tím kritikem je jakýsi Varyš, který hloupě poukazuje například na fakt, že Semafor získal na tento rok grant vyšší, než 7 milionů korun. Asi mu pomohla tak zvaná  "neoficiální informace z pražského kulturního světa", který odhaluje pravý impuls k napsání tak uboze neprofesionální kritiky. Žádný profesionální kritik neopouští divadlo krátce po začátku. Třeba měl již kritiku napsanou a jako alibi tam skutečně šel. Předpokládám, že vstupné nešlo z jeho kapsy.

Nebudu se rozepisovat o všem, co kritik "viděl", jen mu chci poděkovat. Posloužil Semaforu jako užitečný idiot. Takovou reklamu by Semafor ani z uvedeného grantu nezaplatil. Kritizované představení, které mimochodem není určeno pologramotným, je do konce března takřka vyprodané.

Při té příležitosti musím uvítat, že jen několika úkony na počítači si mohu koupit vstupenku a nemusím, jako kdysi, čekat v pasáži celou noc na otevření pokladny v den předprodeje.

To muselo být tenkrát pro ta divadla, kam sváželi družstevníky a odboráře, aby nezela tak prázdně, trochu líto. Však se mnozí snažili Semafor "umravnit", což zkoušeli různými zákazy. Jen vzpomeňte, kolikrát se nemohl objevit v televizi, a když tak, jen nějakým krátkým klipem.

Nutno říci, že svou vitalitou pil těm průměrňákům krev. Poprvé pod záminkou rekonstrukce byl Semafor vystěhován do Karlína. Pěkně zaběhlý však vytopila Vltava. A jako Fénix opět vstal a nyní se zabydlel v Dejvicích, kde musí být ticho po 22. hodině, což omezuje přídavky, na které jsme se vždy těšili.

Varyš si nic o tom "staříkovi", kterému nesahá ani po kotníky, nepřečetl. Kdyby byl profík, což nelze očekávat od zaměstnance novin Agrofertu, zjistil by, že Jiří Suchý dostal loni 28. října 2015 od prezidenta republiky za svůj přínos kultuře státní vyznamenání a že je od roku 1995 nositelem medaile Za zásluhy druhého stupně. Tady hošík se svým závistivým a úskočným štěkem neuspěl.

Soudný čtenář "serióznost" MF Dnes jistě ocení.

21. 2. 2016 IR

*****************************************

Facebook versus skutečnost

Kdysi jsem psal o fenoménu facebook a dnes bych to rád doplnil. Je mi záhadou, kdo na facebooku je mezi spravedlivými, když nevím, zač se považuje ten správný názor. Nemám na mysli jen současné protimuslimské tažení, proti němuž se staví mírumilovnější, ale třeba i protiruské a proruské názory. O tažení proti komunismu či Zemanovi nemluvě. Vše se zdá až nápadně transparentní, jen mi to koliduje s průzkumy veřejného mínění. Jsou tak trochu schizofrenní, proto chci využít této publikační plochy pro pokus o nalezení příčiny těch rozporů. Nemyslím si, že to je jako za totáče, kdy nás bylo 15 miliónů proti režimu a stejných 15 miliónů souhlasících. Tiše či veřejně, ale bylo to tak.

Byli jsme my a oni a dnes mi to připadá stejné. Nadávání na cokoliv je asi národní vlastností a někdy pozlobím kritiky tím, že řeknu, co jsme si zvolili, to máme. Není tajemstvím, že se nám za hranicemi smějí, že si někoho zvolíme a pak na něho nadáváme. Řeknete si, že jedinec nic nezmůže, ale nás "jedinců" s volebním právem je sedm miliónů a podíváte-li se do tabulek kterýchkoliv voleb, snadno zjistíte, proč vítězí ti, které nemáme rádi. Jejich voliči šli totiž k volbám. Jak prosté! Zvoleni byli demokraticky i ti nejhorší hajzlíci.

Za to si tedy můžeme sami, ale nemusí to být příště.

Je to ale náročné a chce to víc, než psát a planě nadávat. Začíná to na komunální úrovni, kde většinou známe, nebo bychom měli znát názory a program toho, koho volíme. Předpokládá to ovšem navštívit předvolební besedy s kandidáty a podle toho si vybrat, kdo nás bude zastupovat.

Totéž je možné před volbami do vyšších pater politiky. Současně je také možné navštěvovat svého poslance nebo senátora s otázkami proč hlasoval tak či onak, tedy proč se nám nelíbí právě schvalovaný zákona nebo jen prohlášení.

Tomu se říká občanská společnost. Kdo má někoho v zahraničí a zeptá se ho, jak tam vše řeší, dozví se mnoho zajímavého. Že nesedí doma u televizoru a nenadávají, protože si to jdou s kandidáty vyříkat přímo. Také záleží na tom, kolik lidí sdílí náš názor a kolik hlasů vlastně "máme pro zvolení" vybraného kandidáta.

Na facebooku existuje skupina, která tvrdí, že existuje pět miliónů těch, kteří hlavu státu nevolili. Kde byli, když se volilo? Seděli v hospodě, na chalupě či jen doma a sledovali vše v televizi.

Připomínám, že nás voličů bylo v roce 2013 celých 8 424 227 a volit šlo jen 5 007 212. To bychom měli změnit nebo pak být zticha. Tak nyní místo planých prohlášení, protestů či dokonce petic, kterými se odvádí pozornost od problémů důležitějších, zapřemýšlejme a napravme to příště.

Jinak si právo svobodně volit ani nezasloužíme.

14. 2 2016 IR 

********************

Bilancování nebo jen ohlédnutí po roce.

Rok 2015 byl pro mnohé z nás takový zvláštní. Bojovalo se proti všem. Tedy proti korupci, proti imigrantům, islámu, zkrátka proti všemu, za co mohl politik získat politické body. Sám velký Miloš se přímo angažoval v protiimigračních tendencích v EU, což ho prý vyneslo na nejvyšší stupeň oblíbenosti. Sám sice nevěřím všem takovým průzkumům, ale mnozí  tomu věří.

Hrát na struny obyčejného lidského strachu z neznámého je přímo prezidentův Meisterstück. Nikdo z těch, kteří mu věří, netuší, že si mnohá "fakta" vymýšlí, což patří k jeho přirozenosti. Mnozí z nás uprchlíky, kteří jsou podobni našim cikánům, ani neviděli, ale již ví, jak jsou nebezpeční.  Že by se tu chtěli usídlit jistě ani nevíme. Naše měna jim nic neříká a vědí, že bohaté Německo si je může vzít pod svá křídla. Ale také ne na dlouho, i když to dnes tak nevypadá, tak pokud nevyhoví daným pravidlům, budou šupajdit odkud přišli. I  humanitární cítění má své meze, ale nelze očekávat okamžité a radikální řešení.

Kdybychom se k imigrantům my zachovali bezdůvodně nelidsky, světová veřejnost by nás odsoudila.  Ale nabídnutá pomoc, které by si nevážili, je již důvodem k jejich vyhoštění, což každý civilizovaný člověk pochopí.

Protikorupční politika hraje na "city" závistivých. Sama média v zájmu "objektivního" zpravodajství v tomto směru přilévají olej do ohně tím, že vždy zdůrazňují, o kolik kdo možná okradl stát. Tu nejde o okradený stát, ale o to, že se někdo na úkor státu sám obohatil. Lihová mafie není souzena za smrt násosků, kteří pili pančovaný alkohol, ale za daňové úniky. Někdy mi ta "protikorupční" opatření připadají jako nečistý boj s konkurencí.

Mezi tím nám uniká třeba to, že prezidentův kamarád ve funkci kancléře nemá bezpečnostní prověrku. A prezident, jako bývalý prognostik, mu jistě spočítal, kdy o prověrku zažádat. Samozřejmě, jako kamarád, věděl, že ji dostat nemůže, a tak spočítal správní termíny pro řešení tohoto problému tak, že to oba ustojí do konce volebního období. Jistě nepočítá, že bude opět zvolen, i když jím objednané "průzkumy" signalizují dobrý výsledek.

V příštích volbách to bude asi jinak. Manželé Klausovi již nebudou moci dalšími vymyšlenými pomluvami protikandidáta zvyšovat volební body pro Zemana. Nakonec ho nyní ani neznají. V minulých volbách se jim však vyplatily. Lívie se stala slovenskou (i když byl již schválen a jmenován jiný diplomat) velvyslankyní, ale je dost stará, takže se musela vymyslet kulišárna na obejití služebního zákona, který má limit 70 let pro státního úředníka. I stalo se, ale chtělo to ještě pojistit nejen pro Livii. Tak se zrodila novela, kde se limit sedmdesáti let velvyslanců netýká. Prý se takový diplomat "školí" celá léta a byla by škoda jeho odbornost nevyužít. Livii stačila odbornost pomoci při volbě hlavy státu, což je jako "vysoká diplomatická" škola. Dolních deseti miliónů se ta výjimka samozřejmě netýká.

Také mi neuniklo "vyznamenání " pro řezníka, který dává do klobás skutečné maso. Jsme již tak vycvičení, že vůbec nevnímáme, že třeba v sýru je nějaké procento mléka, že v povidlech, třeba švestkových, je 30% švestek, že "čerstvý" jogurt vydrží beze změn několik týdnů. Ani nám nevadí, že máslo z krámu vyndané z chladničky je jako kus ledu, ale máslo od farmáře jde rovnou roztírat. Že nevydrží i v zimě šunka do druhého dne, aniž by nezezelenala. O salámech a klobásách nemluvě. Kupujeme rajčata "bez chuti a zápachu" v domnění, že to je zdravá výživa. Jen kysané zelí musí obsahovat zelí.

Dalším fenoménem minulého roku, a vlastně nejen minulého, je masivní nástup ruské propagandy. My starší jsme byli v minulosti (za totáče) odkázáni jen na oficiální informace. Byla to televize, novin a samozřejmě i rozhlas. Kdo chtěl víc informací, zkoušel poslouchat zahraniční vysílání.

Jenže dnes tu máme až moc informací a dokonce protichůdných. Většinou jde o nový druh studené války, která se vede cílenými informacemi, jejichž pravdivost lze obtížně  ověřit. Ty zprávy, které komentují nedávné události, vnímá každý jinak podle svých zkušeností. Překrucování lehce ověřitelných událostí nazývám propagandou hodnou Říšského ministra Dr. Josefa Goebbelse. Vzpomínám na heslo: "Často opakovaná lež se stává pravdou". To není hloupé, hloupí jsou ti, kteří takové propagandě věří.

Vynechám-li lidi, kteří politiku nesledují, pak mohu konstatovat, že právě v otázkách rusofilie a rusofobie mě zklamal Zeman, který ani nenaznačil, že je Evropan. Srandovní demonstrativní vyvěšení fángle EU, jejíž hodnoty sám znevažuje, je výsměchem politiky hlavy státu. Proto se nedělíme podle směru západ či východ, ale na příznivce a odpůrce prezidenta.

Řekl bych, že tato ryba zapáchá od hlavy.    

6. 1. 2016 IR

************************

 

Advent

je začátek liturgického roku, období čtyř neděl před vánočními svátky. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti. Dříve to byla doba postní, kdy byly zakázány veškeré zábavy, tanec a zpěv...

Nám počátek adventního období připomínají reklamy všeho druhu a my potom zapálíme první svíčku na adventním věnci. Někteří si vyposlechnou nebo navštíví adventní koncert a to je asi vše. Současně si při tom uvědomujeme, že jsme křesťané patřící k evropské, ale i světové civilizaci vyznávající stejné hodnoty. V období míru jsme si to ani neuvědomovali, protože jsme nebyli konfrontováni s jinými náboženskými názory.

Dnešní dění ve světě mi připadá jako soutěž nebo válka mezi biblí a koránem, přičemž bible i korán hlásají skoro totéž jen s tím rozdílem, že za nevěřícího je považován vyznavač opačného náboženství. Nehodlám se pouštět do podrobného rozboru bible a koránu, jen připomenu, že vyznavači koránu si jeho slova vykládají podle potřeby tak, že každý, kdo není jeho vyznavačem, je nevěřící, který si v extrémních případech nezaslouží ani žít.

V mém povědomí je křesťanství přívětivou, tolerantní a zranitelnou vírou. Hlásím se k evropským hodnotám křesťanské civilizace. Nechodím sice do kostela, nemodlím se před spaním, ale dávám rovnítko mezi křesťanství, humanitní a demokratické hodnoty. Jsem dokonce přesvědčen, že by mohla pravda a láska zvítězit, kdyby peníze měly menší hodnotu než lidský život.

Netvrdím, že křesťan není schopen vraždy, ale to,  co se nyní děje v zemích "třetího" světa, že mezi sebou bojují vyznavači stejného náboženství – koránu, nelze pochopit a ani obhájit. Oběťmi jsou jejich lidé a jen sporadicky příslušníci jiné víry zajatí či unesení, jako objekt vydírání nebo zviditelnění se malou skupinou, kterou média nazývají radikály či extrémisty, ale v podstatě jde o obyčejné loupežníky, kteří vraždí pro peníze a potěšení.

A jsem u Islámského státu (IS), který se rozlévá jako žíravina po území ve svém okolí. Zastavit je asi nelze, protože by tím zbrojaři a já nevím, kdo ještě, přišli o své zisky.

A my se těch válek chtě nechtě zúčastňujeme prostřednictvím invaze uprchlíků z válečných zón. Ti Evropu považují za bohatou a bezpečnou. Vědí, že křesťan má pomáhat bližnímu, ale to neznamená, že se zde usadí a ty, křesťane, se starej a živ mě. Pravda, přichází k nám (do Evropy, resp. bohatého Německa) skutečně ubozí, žádající skromně o pomoc, ale jsou tu i ti, kteří měli na zaplacení nemalé částky převaděčům. Nevím, kdo je verbuje pod vidinou lehkého a bezpečného života v Evropě, ale většinou jsou zklamaní. Pečení holuby jim zde do huby nelétají.

S nimi ale přišly i kriminální živly různého ražení. Dokladem je nedávný masakr v Paříži, ale i v jiných městech, ke kterému se hlásí jako bojovníci IS. Kdejaký psychopat se může schovat za IS a již se na něho jinak hledí, ale pro občany EU je to v podstatě stejná hrozba. Potíž je v tom, že neznáme místo a čas útoku. Třeba jde občas jen o blafování, abychom se "nenudili".

Nemám návod, co s tím uděláme. Vlastně nic, protože vykecávání se politiků na dané téma toto stěhování národů nezastaví. Snad jen důsledná evidence a důrazné vyžadování dodržovat naše zákony. Není asi dobrou cestou ustupovat náboženským požadavkům oněch uprchlíků. Musí se jim jasně vysvětlit, kde jsou a jaké zákony musí dodržovat. Také by bylo dobré jim sdělit, na jak dlouho tu mohou být a co se stane, budou-li porušovat daná pravidla. Advent není ramadán, proto si nenechme naše tradice narušit zbytečnými konflikty. 

Jedině dodržování daných pravidel je jedinou cestou, jak se s uprchlíky vyrovnat. Strašení invazí IS nepovažuji za moudré, i když dostáváme různé informace, desinformace a poplašné zprávy. Panika je to nejhorší, co by nás mohlo potkat.

Tímto hezkým tématem nás budou média dále krmit. Jen bych si dovolil připomenout, že trochu zapomínáme na tiché přibližování se k Rusku a Číně. Také nějak utichlo Mynářovo neprověření a ani nikomu nevadil "Den otevřených dveří" v sídle prezidenta, které bylo vlastně přátelskou návštěvou Zemanova fanklubu, který stráž a ochranka ani nekontroluje. Proč také, vždyť nejsou nebezpeční jako třeba studenti s kyticí na Albertově.

Hezké vánoce a pokoj lidem dobré vůle.

30. 11. 2015 IR

****************************************

Na pozlobení

20. 11. 2015 IR  Ve "Vtip na dnešek" je čitelnější

*******************************************************

Trošku si zavzpomínám.

Náš stát byl a snad ještě je pohostinný a vlídný k lidem v nouzi. Někdy i na úkor našince. Doma není nikdo prorokem, ale utíkalo se k nám třeba z Ruska po bolševické revoluci, z Německa při nástupu Hitlera, z Řecka, když tam válčili. Po válce k nám posílali bohatí ze zemí "třetího" světa své dětičky, aby tu slušně vystudovaly, staly se vzdělanci a případně mohly s nimi vládnout. Sám jsem v roce 1962 zažil jako studenta medicíny prince, ale již si nevzpomenu odkud. Nás na koleji zajímaly bony, které tehdy prodával po třech kačkách. Bony byla tehdejší platidla do prodejen Tuzexu, což byly obchody pro "horních" deset tisíc soudruhů a těch, kterým posílali příbuzní dolary, marky či franky. Oni ty peníze do ruky nedostali, "stát"" jim je převedl v jakémsi pofidérním kurzu na poukázky (bony) a za ně si pak kupovali zboží, které normálně pracující často neznal, nebo jen o něm slyšel.

To jsem trochu odbočil. Vzpomínám také na zvláštní hosty třeba v Doubí u Roudné na Táborsku, kde se cvičili pro boj proti "utlačovatelům" v jejich zemích. Tehdy to byli slušně vycvičení "bojovníci za svobodu". Dnes těm samým říkáme teroristé, protože se různíme v názorech, co svoboda je a co není. Musím říci, že byli vycvičeni dobře a že i jejich následovatelé ovládají výborně taktiku zákeřného boje s vojáky i civilisty. Vědí, že voják vychovaný v demokratickém režimu nikdy neútočí na cokoliv označeného červeným křížem nebo školu. Tam se vždy schovávali a já nevím, zda to praktikují dodnes.

Z minulých příběhů si pamatuji hlavně to, že lidé v nouzi, kteří se u nás "schovávali", byli skromní, vděční za cokoliv a nikdy, to zdůrazňuji, nikdy se nesnažili diktovat nám, co bychom měli či neměli dělat. Jediní, kteří to porušili přijeli na tancích. To se psal srpen 1968.

Dnes je plno článků a rozhlasových relací o běžencích, uprchlících nebo imigrantech a já nevím, jak se jim všem říká. Nevím ani, zda jde o chudáky v ohrožení nebo jen ty, kteří již nechtějí žít ve své chudé zemi. Zda jsou chudí nevím, protože platí velké částky převaděčům a ani nevím, kdo vše skutečně financuje.  Vnímám je spíše jako nájezdníky, kteří vyžadují zvláštní zacházení a případně možnost praktikovat svou víru.

Nesnáším tento způsob vydírání a nemám ani chuť je podpořit a již vůbec je nelituji.

Pravda, od doby bolševické revoluce svět pokročil, ale myslím, že na úkor lidskosti.  To, co bylo pro nás vždy cenné, lidský život, nyní jaksi neplatí. Samotní uprchlíci se v záchytných táborech mezi sebou nesnášejí, prý se dokonce zabíjejí, bouří se kvůli jakékoliv prkotině, která se jim znelíbí, takže...

Chápu, že se toto téma hodí různým politikům v předvolebním boji. Jsme obviňováni z xenofobie a z netolerance. Před několika lety na příklad cikáni, kteří se od nás vystěhovali "ze strachu před násilím" do Kanady, byli vráceni, když se zjistilo, že jim tam také práce nevoní a začínají krást. A to, co nám nyní předkládají média, nás rozhodně neuklidní, proto obavy z přítomnosti běženců jsou namístě.

16. 10. 2015 IR